Lapena v čase

3. února 2015 v 12:04 | Bumblebee |  o mém všedním (i nevšedním) životě
Tak jsem si zase jednou něco načmárala, tentokrát to bylo v pražské kavárně Dobrá trafika (moc milé místo plné výborných káv, čajů a domácích mléčných koktejlů). Doma jsem si pak s obrázkem pohrála a zkusila ho porůznu "obarvit" a rozkouskovat. Co z toho vzešlo, vidíte pod těmito řádky, přikládám různé verze.
Nechci dlouze popisovat, co to má představovat, přijde mi zbytečné dávat k obrázku "návod k použití." Zajímá mě spíš, co to vyvolává ve Vás, jak se vám to líbí/nelíbí a co Vám to připomíná, která varianta Vás nejvíce zaujala. Budu ráda za jakoukoliv kritiku, bez ní se člověk nikdy dál neposune - i když žádné "posouvání se" v dohledné době neplánuji, toto "dílko" bylo spíš záminkou pro to, abych dnes nemusela zápasit s bakalářkou.

1. Původní, neupravená verze (vystřihla jsem hodiny a teď mi visí na nástěnce)


2. Tři barevné varianty


3. Zkombinované


°°°°


°°°°


(myslím, že u posledního obrázku by možná stálo za to ve photoshopu vybrat jen postavy černobílé a vložit je do barevného obrázku, možná se o to pokusím později)
 

Měli bychom více psát

21. ledna 2015 v 10:55 | Bumblebee |  o mém všedním (i nevšedním) životě
Měla bych více psát.
Nemyslím jen sem na blog a nemyslím jen pro Vás, ale také pro sebe - snad to nezní moc sebestředně. Z bakalářky mi stále zbývá spousta (ano, spíše většina) stránek a já mám pocit, že to je nezvládnutelné. Je fakt, že představu děje víceméně mám, ale pořád nevěřím tomu, že bych zvládla (kvalitně) napsat tak "rozsáhlé" dílo. Teď se možná budete smát. Pro někoho je 30 stran jednoduchá záležitost, ale já jsem, až dodnes, byla "povídkový" typ - a ještě k tomu byly ty povídky vždy (velmi) krátké. Zkrátka mě znervózňuje nejen formát, ale i má "nevypsanost" - pořád mi přijde, že to není ideální, že nejsem dostatečně vypsaná. Proto ta úvodní věta, protože co jiného mě může zachránit, než psaní, přemýšlení a tvorba. Nebo spíš - co jiného nás může zachránit?
Někdy je těžké znovu se dokopat ke psaní, protože si člověk (bohužel) až moc často pokládá otázku: "K čemu je to dobré?" a říká: "Stejně tím nic nezměním, nikoho neovlivním, jsou tisíce lepších, než já."
Dobře. Uznávám, taky se těmto řečem často poddám, anebo lenosti, nebo obojímu, ale jsou chvíle, kdy ne - třeba dnes. Pojďte tvořit, malovat a psát - o čemkoliv (viz. tento článek). Psát a tvořit (ať už to má podle Vás jakoukoliv kvalitu) není nikdy zbytečné a pokud toužíte někoho tvorbou změnit, tak se stačí podívat na své dřívější práce (a praštíte se rukou do čela). Tenhle blog je toho důkazem. Píšu sem od základní školy a teď dělám bakaláře. Najděte si staré články (vlastně ne, snažně Vás prosím, nedělejte to) a uvidíte tu změnu. Tím, že jsem psala, jsem možná neovlivnila nikoho z Vás, ale změnila jsem sama sebe. Zrovna včera jsem si uvědomila (při jednom rozhovoru), že se stydím za svou dřívější tvorbu, protože byla moc jednoduchá a dětská, ale není to hloupé? Co je špatné na dětství a dětskosti a nebude mi za pár let to, co píši dnes, připadat stejně hloupé? Vývoj je přeci důležitý. Když se dívám zpět, na všechno, co jsem napsala, tak možná cítím trochu stud, ale člověk by neměl být na sebe tak přísný. To, co jsem v minulosti napsala je možná hloupé a jednoduché, ale je to moje minulost, je to můj odrazový, možná trochu kostrbatý, můstek. Každý takový má. Takže pokud máte podobné smýšlení, nebojte se minulosti a nebojte se odrážet a posouvat dál.
Měli bychom více psát.



Flash Europa 28

12. prosince 2014 v 11:23 | Bumblebee |  o mém všedním (i nevšedním) životě
Dobrý den, chtěla bych Vás seznámit s projektem, do kterého jsem byla vlastně náhodou zapojena/vybrána.

Jde o projekt Flash Europa 28, jehož podstatou je dojít k jakémusi propojení, či seznámení, 28 evropských zemí s Čínou, skrz mladé evropské spisovatele a čínské mladé umělce. Z každé evropské země je vybráno pět mladých "spisovatelů", jejichž povídka se v průběhu projektu objeví na internetových stránkách (většinou ve třech jazycích - v původním, v angličtině a čínštině), k těmto povídkám pak studenti Beijingské Filmové Akademie ( http://www.bfa.edu.cn/eng/EIndex.htm ) vytvoří umělecký obrázek/ilustraci.

Každý týden jedna země. Tento týden je na stránkách právě 5 povídek z České republiky a mezi nimi i moje povídka Tváří v tvář ve velmi zkrácené verzi - požadavek byl max. 500 slov. Musím přiznat, že toto omezení mi dělalo velký problém. Musela jsem povídku zkrátit více než o polovinu. Najednou má povídka úplně jiný ráz, na můj vkus až moc rychlý, ale rozhodně bylo zajímavé sledovat ty změny, které nastaly při zkrácení textu. Pokud Vás tedy takovýto projekt zaujal, můžete si povídky všech mladých studentů a umělců přečíst na webových stránkách projektu Flash Europa 28 zde: http://flash-europa-28.org/stories

Pokud Vás zajímá, jak dopadla moje povídka, objevíte jí i s mou legrační fotografií (měli jsme poslat obrázek, co vystihuje naší osobnost) a krátkým životopisem tady: http://flash-europa-28.org/czech-republic/face-face

Přeji hezké počtení a ještě hezčí den!

 


Bažina

18. října 2014 v 21:34 | Bumblebee |  Literární akademie
Dobrý den!

Podělím se s Vámi o jednu kratší povídku, kterou jsem musela napsat na tvůrčí dílnu (scenář). Tuhle tvůrčí dílnu jsem si vybrala hlavně proto, že se scénářem mám téměř nulové zkušenosti a ráda bych se s psaním scénáře trochu víc seznámila. Vůbec jsem ale netušila, že s tím budu mít takové trápení. Musela jsem v poměrně krátkém časovém úseku vymyslet povídku, kterou později budeme předělávat na literární scénář a potom na technický scénář. Problém byl v tom, že mě dlouho nenapadalo vůbec nic kloudného.

Zadání bylo takové, že se děj musí odehrávat na Vyšehradě. Po dlouhém víkendovém trápení mě v pondělí napadly povídky dvě. Tahle, kterou uveřejňuji, je ta lepší. Tu druhou jsem zmuchlala a snažím se zapomenout na to, že mě napadlo něco tak jednoduchého a banálního (byla naprosto bez příběhu, ale už jsem byla opravdu zoufalá, že mě nic nenapadá).

S touhle povídkou určitě nejsem stoprocentně spokojená, musím upravit konec, aby nebyl tak "utlý", skončilo to vše moc rychle. Je to tím, že jsem povídku měla odevzdávat v úterý a v pondělí v 11 hodin večer jsem ještě zdaleka neměla dopsáno. Bylo to drama (nenapadalo mě nic kloudného i přesto, že jsem o tom celý víkend přemýšlela). Že by "spisovatelská" krize? Konec je tedy výrazně urychlen a to je myslím škoda. Na textu ale budeme ještě pracovat, takže se k němu určitě vrátím.

Každopádně nakonec jsem to tak nějak zvládla (pokud smím použít toto slovo) a vzešel z toho jakýsi základ, na kterém když budu pracovat, postavím snad i něco (aspoň lehce) ucházejícího.

Tak snad Vás povídka bude aspoň trochu bavit a moc Vás nepohorší její krkolomé zpracování.

+ Ještě bych ráda dodala, že to je první povídka, kde jsem užila víc dialogů, takže tím pro mě byla obtížnější. Nejsem zrovna dialogový expert.
+ Když kliknete na ikonu, dostanete se do rubriky LA (kde toho zatím je méně, než jsem původně zamýšlela)





No, konec řečí, tady ji máte:
Bažina
Čekal. Vlastně nečekal ani moc dlouho, ale stejně už se mračil. Neměl rád čekání. Ještě když dneska plánují takové dobrodružství. Schůzku si domluvili pod jedním ze stromů, kterých tu bylo všude plno. Vybrali si velký, výrazný kaštan. Podíval se nad sebe, aby se ujistil, že stojí na správném místě. Ruce si dal do kapes a začal netrpělivě šoupat nohou v napadaném podzimním listí. Ten zvuk se mu zalíbil tak, že na chvíli zapomněl na nervozitu z čekání. Po chvíli už tupě zíral na svou levou botu, jak míchá barevné listy na zemi a jak se do nich bílá gumová podrážka schovává.
"Tondo!" ozve se křik z dálky. Chlapec se lekne, vytržen z bloumání a rychle vzhlédne. Po trávě se k němu rychlým krokem, skoro během, blíží drobný chlapec se světlými vlasy. Tonda se vesele zazubí, přiloží ruce k ústům, aby šel víc slyšet, a zakřičí na kamaráda.
"Připravenej?"
Světlovlasý chlapec se zastaví, zvedne nohu a s výrazem pýchy na ní ukáže. Gestem chtěl poukázat na už tak nepřehlédnutelné, sytě žluté holínky. Pak si stoupne do pozoru a trochu rozevlátě zasalutuje.
"Ano, pane, připraven!"
Tonda se zatváří vážně, tak se totiž tváří všichni generálové a zahlásí: "Pohov!". Při tom si pomyslí, že bude muset s Kubou to salutování ještě natrénovat, v televizi to vypadá líp. Kuba už se mezitím rozeběhl, pomalá chůze je strašné zdržování a stoupnul si vedle druhého chlapce pod strom. Vzhlédl k němu svýma modrýma očima. Byl skoro o půl hlavy vyšší a díval se na něho velkýma očima, do kterých mu spadaly tmavé vlasy. Na oba chlapce svítily unavené podzimní paprsky, které už na tváři ani nehřály.
"Jaký je plán?"
Tonda zvážněl a pokýval hlavou.
"Dívej!" Významně si poklepal na kapsu a pak s přehnanou opatrností vyndal z kapsy ruličku papíru. Sedli si na zem, papír rozložili a Tonda zabořil prst do hnědě vybarveného kruhu na papíře.
"Tady to je!"
"Páni! Ta je teda pěkně velká."
"Ano," Tonda se vážně odmlčel, "bude to nebezpečné."
Na papíře byly nakreslené skály, vysoké stromy i příkré srázy.
Tonda znovu položil prst na mapu a začal jím pohybovat směrem vzhůru. Pak se rozhlédl, zamračil a znovu se podíval do mapy.
"Takže teď musíme jít tudy," sroloval mapu a vyrazili. Nějakou chvíli běželi a pak Tonda výrazně zpomalil.
"Tady už musíme být opatrný. Hlavně se dívej pod nohy, víš, co nás čeká."
"Jo, to je jasný," Kuba se zastavil a hlasitě oddechoval, přece jen má kratší nohy než Tonda a dělal, co mohl, aby mu stačil.
"Hele! Tady už to začíná! Vidíš?"
Chlapec se vylekaně podíval směrem, kterým Tonda ukazoval a přejel mu mráz po zádech. Jen několik kroků od nich přecházela travnatá zem v písčitý povrch a pak dál v hnědé husté bláto. Bažina.
Tonda se podíval na světlovlasého chlapce a šťouchl do něj, "Bojíš se, co?"
"Jasně, že nebojím."
"Tak běž první."
Kubův hlas už byl skoro pištivý, když odpověděl, "Klidně!" Po tom mu kamarád uhnul z cesty a pokynul rukou k bažině. Menší chlapec se k ní vydal, ale než k ní došel, tak se zarazil, "Neměl bys jít první ty, když jsi generál?"
Tondu to trochu urazilo, že zpochybňuje jeho rozhodnutí a odvahu, zamračil se.
"Neměl. Králové a různý důležitý vůdcové nemůžou chodit první, aby se jim nic nestalo. To je jako," zamyslel se, "to je jako když má král ochutnávače jídla." Druhý chlapec se zatvářil pochybovačně a tak ještě dodal, "Pro ty ochutnávače to je obrovská čest, víš? A ty potom dostaneš diplom."
"Jakej?"
"No za statečnost, že bráníš generála."
"Aha a kdy ho dostanu."
"Až přejdeme tu bažinu."
"Tak jo. Ale co když se propadnu?"
Tonda se zamyslel a pak pokrčil rameny, "Tak tě zachránim, to je jasný. Navíc, máš holinky."
"Určitě?"
"Musíme na to jít chytře," řekl generál a významně pozdvihl ukazováček, "najdeme si dlouhý větve, a když jeden zapadne, tak ho ten druhý vytáhne."
Rozeběhli se ke stromům a za chvíli už si oba přitáhli dřevěné záchranné tyče. Menší Kuba větev táhl po zemi, byla na něj moc těžká. Znovu zůstali stát na pokraji bažiny. Chvíli se mlčky dívali a pak vyšší chlapec promluvil.
"Připraven?"
Kubova chabá a tichá odpověď, dokonce bez salutování, ho zklamala.
"Ano, generále."
Modrooký kluk se pochybovačně zadíval na své žluté holínky. Pak jednu nohu zvedl a nejistě udělal krok. Bota se mu zabořila ani ne po kotník a pak zůstala jakž takž pevně stát, udělal další krok.
"Musíš si tou větví zkoušet, jak je to hluboký!" poučil ho generál. Chlapec s modrýma očima se opatrně otočil, bál se aby nespadl a na srozuměnou přikývl. Namáhavě zdvihl těžkou větev a zabořil jí do bláta před sebou, pak jí vyndal a podíval se, kam až bláto sahá. Takhle udělal několik kroků. Tonda ho mezitím pozoroval.
"Pozor Kubo! Tam už to začíná být fakt hluboký!"
Kubovi se okamžitě zrychlil tep a začal těžce dýchat. Podíval se pod nohy a udělal další krok. Noha se mu jako vždy zabořila a začala klesat. Chlapec čekal, až se pohyb zastaví, ale noha nepřestávala klesat. Vykřikl. Bláto začalo přetékat do holínek a Kuba ucítil, jak ztěžknul. Snažil se nohu vytáhnout, ale bláto kladlo velký odpor. Konečně nohu vytáhl. Podíval se pod sebe a uviděl, jak mu v hustém blátě mizí žlutá holínka.
"Generále!" balancoval na jedné noze a druhou držel ve vzduchu nad blátem, neodvažoval se na něj ani otočit, aby do bláta nezapadl.
Tonda přešlapoval na místě a díval se na svého kamaráda, kterému teď už bláto sahalo až po kolena a stále stoupalo. Chvíli ho mlčky pozoroval. Nejdříve se ošíval a přemýšlel, jak to udělat. Jak mu pomoct? Je už moc daleko. Nedosáhne tam ani větví. Musel by tam sám jít. Podíval se na své boty. V očích mu zablýsklo, když si uvědomil skutečnost. Znovu se podíval na Kubu. Díval se na něj, jak se bezmocně cuká, jako moucha chycená v pavučině. V tu chvíli si začal uvědomovat, jakou má moc. Ten pocit si zalíbil už dávno. Všechno záleží jenom na něm.
Kuba se na generála snažil otočit, protože jeho prosba o pomoc zůstala bez odpovědi. Když se mu konečně podařilo zahlédnout generálovu tvář, vyděsilo ho to. Tonda se posměvačně šklebil a s rukama zkříženýma na prsou se díval na svého tonoucího kamaráda.
Topící se chlapec prosebně vzhlédl ke svému příteli a ještě jednou zakňoural, "Generále, pomoc."
Tonda se škodolibým úsměvem pokrčil rameny. "Promiň kamaráde, nemůžu" nadzdvihl pravou nohu a ukázal na ní, "mám nový boty."
Malému chlapci vyhrkly slzy do očí. Byl zahanbený a zrazený vlastním generálem. Začal hlasitě vzlykat. V tu chvíli zavrávoral a svalil se do bláta. Chabě se pokoušel zvednout zpátky na nohy. Plakal a bláto ho pohlcovalo. Cítil, jak stále stoupá. Za chvíli se za ním zavře a on zmizí ze světa.
"Tondo!" Ozve se volání z dálky, oba chlapci s sebou škubnou. Kuba přestane leknutím plakat a Tondovi z tváře vyprchá sebevědomý pohled. Zpoza stromů vychází po cestě krátkovlasý vysoký pán v džínové bundě, mračí se.
"Antoníne! Říkal sem ti, že si sem můžeš jít s kamarádem hrát," podívá se na světlovlasého chlapce, "ahoj Kubo."
"Dobrý den."
"Ale taky jsem ti říkal," pokračoval, "že do večeře budeš doma!"
Tonda sklopí hlavu. "Já vím, promiň tati."
"Příště ať už se to nestane."
Pak otec obrátil svou pozornost na zašpiněného Kubu ležícího v mokrém pískovišti. Káravě se na něj podíval.
"Teda Jakube, co se tu tak válíš? Si celej špinavej. Z toho tvoje maminka nebude mít radost."
Kuba okamžitě vyskočil na nohy a marně se ze sebe snažil oklepat mokrý písek, přitom pořád posmrkával a otíral si nos do špinavého rukávu. Pak se otec zkoumavě zahleděl na svého syna, "Ty si doufám do toho písku nelezl, máš úplně nový boty!"
"Nelezl, tati!"
"No dobře, tak pojďte, jdeme domu."
Celou cestu domů spolu chlapci nepromluvili ani slovo. Kuba pořád posmrkával a jen občas se na Tondu podíval vyčítavým pohledem. Když se na chodbě bytového domu chlapci rozcházeli, každý do svých dveří, Tonda se na Kubu přátelsky usmál.
"Tak zase zítra?"
Kuba se rozpačitě díval na dlaždičky chodby a neodpovídal. Tonda se na chvilku zamyslel a pak se rozzářil.
"Musím ti přece předat ten diplom za statečnost!"
Kuba vzhlédl od podlahy a podíval se do tváře svého generála. Naposledy popotáhl a utřel si nos do rukávu.
"Tak jo."

Předbakalářské prázdniny

19. srpna 2014 v 14:07 | Bumblebee |  o mém všedním (i nevšedním) životě
Nějak nemůžu pořád uvěřit, že mě čeká 3. ročník na vysoké. Tak nějak to strašně rychle uteklo a najednou musím přemýšlet o bakalářce - vždyť byla vždycky tak daleko, v nedohlednu (podobně to vlastně bývá s maturitou). Přijde mi, že to bylo nedávno, co jsem nervózně přešlapovala před novou školou a bála se, že se mi tam nebude líbit, že se nebudu mít s kým bavit - takové ty klasické obavy (které se naštěstí nenaplnily).
A teď je to tady. Na konci školního roku jsme si vybrali vedoucího bakalářky a téma. Když jsme vyplňovali formulář, tak mě to vlastně poprvé trklo. Už? A co tam mám napsat? Nemám nic vymyšleného!
Na literární akademii máme dvě části bakalářky - uměleckou (umělecký text) a odbornou.
Nakones se mi povedlo, s velkou pomocí spolužáků, vymyslet, o čem bude moje umělecká část ("umělecká"..zní to tak vznešeně - znamená to, že jsem umělec?). Trochu jsem se nejdřív bála, že to nebude v mých silách, že to nebude ničím zajímavé, ale přesvědčili mě a teď jsem za to ráda. Zkoušela jsem psát. Mám pár stránek, a i když to není lehký, jde to. Chtěla jsem se s částí bakalářky podělit, ale pak jsem si uvědomila, že to asi není nejlepší nápad. Tak tedy jenom prozradím, že půjde o psychologickou kratší novelu, nebo delší povídku - formát má být totiž kolem třiceti stran. Půjde o vývoj jedné dívky, lidí okolo ní a místa, na které každý rok jezdí. Pokusím se tam nastínit, jak léta člověka mění, jak se mění jeho pohled na svět, jeho psychika.
Musím říct, že jsem sama zvědavá, jak to dopadne. Nevím přesně, co čekat, jak to psát - nikdy jsem nepsala nic delšího než povídku. Budu se s tím hold muset nějak poprat. Zatím mám pár stránek ve Wordu, stručnou osnovu v sešitu a různé poznámky, co mě zrovna napadne.
Nepíšu ale pořád. Užívám si volna a toho, že se mi zázrakem povedly všechny zkoušky. Čtu a odškrtávám si ze seznamu knihy, které jsem chtěla přečíst - mám letos prázdniny kvalitní četby. Mám zasebou Raye Bradburyho (Marťanská kronika, 451°Fahrenheita), George Orwella (1984), Flannery O'Connorovou (Dobrého člověka těžko najdeš). Všechno úžasné knihy, které mě nadchly (ale koho ne!). Taky jsem se zaměřila na českou literaturu, protože jsem si uvědomila, že v té současné české literatuře nemám moc přehled. Přečetla jsem proto Petru Soukupovou (Zmizet, K moři), Miloše Urbana (Přišla z moře), ale navštívila jsem i "starého" velikána Karla Čapka (Válka s mloky, R.U.R. a začínám Věc Makropulos). A čeká mě spoustu dalšího.
Když se po večerech nudím, pustím si film, nebo seriál, čmárám si na papír, nebo přemýšlím, jak si vylepšit pokoj. Jednu z čmáranic přikládám (žádné veledílo teda) a prozatím se loučím. Pěkné prázdniny!


Tim Burton a jeho svět

1. května 2014 v 10:00 | Bumblebee |  I'm writing
Nedávno jsem byla na výstavě: "Tim Burton a jeho svět" a tak sem dávám recenzi, kterou jsem psala do školy. Recenze by si zasloužila ještě nějaké úpravy (už snad ne mnoho), ale jinak byla ve škole přijatá kladně, tak snad to tak bude i tady. Jestli jste o výstavě už zaslechli a nevíte, jestli se na ní podívat, třeba vám i moje recenze napomůže v rozhodování.


Svět filmu a výtvarného umění se propojil v Domě U Kamenného Zvonu

Kurátoři výstavy s názvem Tim Burton a jeho svět nám do 3. srpna tohoto roku nabízí pohled na tradiční, ale i tu méně známou stránku amerického umělce a režiséra Tima Burtona. Nalákat v dnešní době do muzea mladé lidi, ale nejen ty, je nadlidský úkon. Výstava Tima Burtona s tím ale zdaleka nemá problém. Otázkou ale je, jestli to je díky zájmu o umění, nebo jestli jde jen o povedený marketingový tah.
Jde o výstavu putovní, ale přesto je každá specifická. Už jen hlavní vchod na výstavu se v každém městě liší. Ten "pražský", v Domě U Kamenného zvonu, je nepřehlédnutelný a už zdálky bije do očí svými kontrastními bílo-černými pruhy. Před vchodem jsou slyšet tóny hudby Dannyho Elfmana, které vábí návštěvníky dovnitř a člověku se tak těžko odolává, až se pak nakonec nechá zlákat představou, že za vstupem objeví Burtonovu Říši Divů.
První patro výstavy se věnuje známějším dílům umělce. Jsou zde tematické obrazy a skici z filmů Ukradené Vánoce, Mrtvá nevěsta, Karlík a továrna na čokoládu, nebo Frankenweenie. Ti, kteří tyto filmy zhlédli, mohou porovnávat podobu postav nakreslených na papíře či plátně a podobu těch přenesených na filmové plátno. Mnozí tak mohou dojít k zjištění, že postavy filmové a kreslené se diametrálně odlišují. Složitě animované, ale i hrané filmy ani zdaleka nezachycují jejich pokřivenost a znepokojivou podobu tak, jako obyčejná tužka a papír.
V těchto dílech a náčrtech je možné sledovat stádia vývoje, kterými si postavy prošly, než nabyly své finální podoby. Zaujmout může i různorodost způsobů malby a užití rozdílných materiálů - Tim Burton se nebojí experimentovat nejen s motivy, ale také s materiály. Jsou zde skici malované tuší nebo jen obyčejným uhlem, obrazy malované klasicky temperou na plátno, ale také netradiční obrazy malované bílou temperou na černý samet.
V druhém patře jsou umístěna díla autora, která mají představit fanouškům Tima Burtona tak, jak ho doposud neznají. Tato část je zaměřená na Burtonovu ranou tvorbu ze studentských let, kdy navštěvoval školu California Institute of Arts. Vystavené jsou zde například školní cvičení - studie lidské anatomie. Všestranost práce Tima Burtona je až překvapující. Autor si umí pohrát nejen s asymetricky pokřivenými těly, ale také dokáže přenést na papír symetrickou a detailní podobu člověka. Obrazy v této místnosti demonstrují i skutečnost, že Tim Burton byl ovlivněn některými svými předchůdci. Mnohé z vystavených kreseb v tomto sálu vzdávají hold klasickým karikaturistům a ilustrátorům, jako byli Charles Addams, Don Martin, nebo Edward Gorey.
Škála umělcových inspiračních zdrojů, které jsou v dílech patrné, je nemalá: japonské filmy o příšerách, expresionistické snímky, nebo hororové filmy z produkce Universal Studios. V zadnější místnosti obrazy nabírají hororových prvků, které překvapivě hraničí s humoristickými prvky. Mezi tyto díla patří například obrazy s "karnevalskou" tématikou, kde často hraje hlavní roli poťouchle až znepokojivě se usmívající klaun. Často se na vystavených blocích, ale i plátnech, objevuje známá tvář Jokera z filmu Batman. Burton mu dokonce věnoval jedno velké plátno, kde silnou vrstvou tempery zveličil jeho znepokojivý obličej. Burtonovská směsice komedie s groteskou je přítomná v celé jeho tvorbě a škále projektů počínaje právě Batmanem. I přesto, že jde na první o pohled o jasně kontrastní žánry, Tim Burton mezi nimi jednoduše dociluje rovnováhy.
Mezi kuriozity výstavy, které nadchnou každého, kdo nehledá jen obyčejné obrazy, patří Burtonovy ručně psané dopisy, nebo papíry se skicami, které jsou ledabyle vytržené z bloků a zarámovány - některé bloky jsou zarámované dokonce celé. Také pak náčrty na papírových ubrouscích, na které výtvarník kreslil na svých cestách, v restauracích a kavárnách, jsou úsměvným oživením výstavy a dokazují, že člověk může být kreativní všude. Nebo snad dokazují, že když má člověk jméno, může udělat umělecké dílo úplně ze všeho?
Zadní místnost je naplněna modely postav z Burtonovských filmů, z nichž některé jsou umístěné do skleněných bublin od českých sklářů. Díky bublinám a fantastickým postavičkám v nich, vládne v sálu skoro snová atmosféra a návštěvník může zblízka zkoumat fascinující detaily plastik. Jediným zklamáním je fakt, že do Prahy nedoputovalo tolik skulptur, kolik jich bylo slibováno, a proto se návštěvník musí spokojit s poměrně malým množstvím svých oblíbených filmových postaviček. Obrazy v této místnosti jsou z umělcových cyklů Muž a Žena. Jejich krkolomné provedení, díky kterému občas nejde přesně poznat, na co se to vlastně díváme, působí bizarně a některé z nich překvapivě nabírají až surrealistických prvků.
Pro toho, komu se ještě nechce opouštět fantastický, absurdní svět Tima Burtona, je připravená malá kavárna ve vnitrobloku, nad kterou se krčí Burtonův pokroucený strom v životní velikosti.

Lidem, kteří si potrpí na tradiční výstavy bez výstředností a kudrlinek navíc, by se výstava Tim Burton a jeho svět zrovna zalíbit nemusela. Dala by se na ní zkritizovat přemíra způsobů, kterými si Tim Burton snaží návštěvníky získat - skulptury, obrazy, dopisy, náčrty, audiovizuální prostředky.. Otázkou je, zda je to všechno nutné a jestli by návštěvníky díla zaujala i ve své jednoduchosti. Skutečností ale je, že Tim Burton je umělec různorodý. Je filmový režisér, scenárista, spisovatel - nezabývá se tedy primárně výtvarným uměním. Proto není divu, že užívá všech prvků, kterým se ve světě filmu přiučil. Vždyť už samotné užití hudby na jeho výstavě ukazuje, jak jsou zvukové efekty důležité jak pro výstavu, tak pro samotného výtvarníka. S jednoduchou výstavou Tima Burtona, i přesto, že v jednoduchosti je údajně krása, se určitě nesetkáme. Tim Burton hold není jednoduchý člověk. Přesto je Tim Burton a jeho svět výstava, kterou by si žádný fanoušek jeho filmů určitě neměl nechat ujít. Připraví se jinak o velmi netradiční zážitek, který kazí snad jen fakt, že celou výstavu doprovází málo textů, které by nám autora, nebo konkrétní dílo, více přibližovaly. Tuto skutečnost aspoň lehce umírňuje již zmíněná různorodost výstavy - patří k ní i využití sklepních prostorů, kde se celý den promítají Burtonovy filmy.


Tváří v Tvář

31. března 2014 v 9:23 | Bumblebee |  I'm writing
Krásný hezký den přeji!
Konečně po delší době, jsem vyprodukovala povídku. Pravdou je, že jsem ji napsat musela (do školy), takže to je asi dobře, jinak bych se k tomu těžko dokopávala. Zadání na povídku bylo, že by se měla odehrávat v metru a aby to byla spíše kratší "mikropovídka". Snad vás aspoň trochu zaujme, za jakékoliv poznatky budu ráda - přece jen bych to chtěla použít jako "dílko" na klausury. Nebojte ale! Ještě to není finální verze, takže se neděste. :)

+přikládám obrázek lampy, kterou jsem vytvořila (černý fix, akrylové barvy), je trochu krkolomá - co naplat
tady máte slibovanou povídku:

Tváří v tvář

Es, ypsilon, dé. Rozhlížel se po poloplném vagonu metra. Bezděčně vyhledával obličeje spolucestujících. Pečlivě je zkoumal, každý detail jejich zachmuřených tváří. Vše analyzoval. Mezera mezi jeho obočím se začala zmenšovat a krabatit, až vytvořila nespokojenou linku. Tmavé obočí sestoupilo níž k ledovým očím, jako by je chtělo ochránit před zraky cestujících, kteří mu s odstupem opláceli jeho pohled. Těkal očima z jednoho obličeje na druhý, dlouze se zadíval na každý z nich - neprohlížel si živé bytosti, ale mistrně vytesané sochy neznámých umělců. Nevadilo mu, nebo si to snad ani neuvědomoval, že tím porušuje nepsaný kodex, který nedovoluje delší oční kontakt než dvě vteřiny, nebo dokonce neskrývané zíraní na neznámého člověka. Zklamaně zkřivil pravý koutek úst. Všechno, tedy všechny, už prozkoumal, vše si už dávno zapsal. Letmo pohlédl na tabuli, oznamující výstražně červenými písmeny další stanici - za chvíli bude muset vystupovat a vrátit se tělem i duší do své monotónní práce. Obyčejnost jeho života se mu hnusila.
Rozhodl se přesunout na taktičtější místo - do rohu vagonu, aby měl výhled na všechny nově příchozí. Těšil se na další stanici. Na proud vystupujících a nastupujících lidí - na nové zboží, jehož etiketu si chtěl přečíst, aby ho pak mohl vrátit zpátky do regálu. Cítil skoro nervozitu, když se ozvalo táhlé skřípání přibližující chvíli, kdy se na okamžik, nebo dva, spojí osudy několika naprosto cizích osob. Nervozitu nezažíval často, přestože mu byla docela příjemná. Představoval si, že takový pocit mají asi dva milenci, když se za noci tajně kradou ven z domu.
Konečně metro zastavilo a nahrnula se dovnitř nová várka tváří. První nastoupila poměrně mladá žena a rázně vykročila k jedné z volných sedaček. Když si sedala, přejela si rukama po stehnech a přidržela si tak krátkou květinovanou sukni. Přehodila si pravou nohu přes levou a na klín si položila koženou kabelku. Někdo by možná řekl, že ta pravá noha, která nyní spočívala na levé, byla štíhlá, dlouhá a pěkná. Jeho to ale nezajímalo. Nehodnotil míru její přitažlivosti, zajímalo ho jediné. Podíval se jí do obličeje a pousmál se. Samohláska?
Žena si nejspíš jeho úsměv vyložila jako lichotku a stydlivě mu ho oplatila, přičemž dvakrát zřetelně zamrkala černým hřebínkem umělých řas. Několik vteřin mu pohled oplácela a on tak mohl pozorovat, jak její úsměv slábne a laškovná jiskra v oku pohasla a změnila se v nespokojené rozhořčení. Začala se na svém uloveném sedadle vrtět a ošívat a na chvíli aměřila svou pozornost na upravené nehty, pak jí velmi zaujal reklamní plakát na dveřích metra s nepřehlédnutelně žlutými nápisy.
Ještě jednou překontroloval rysy jejího obličeje - rovné úzké rty, širší nos, oči spíše užší a v jedné rovině, stejně tak, jako její obočí. Lícní kosti nešly přehlédnout, a přece jen, ta na levé tváři tvořila táhlejší stín - malíři zřejmě ujela ruka. Spojil si v hlavě body, které na jejím obličeji přitahovaly nejvíc pozornosti. V jejím případě bylo vše poměrně v rovnováze. Nebylo nic, co by soustřeďovalo veškerou pozornost k jednomu z rysů obličeje. Linie, které narýsoval na její tváři, vytvořily písmeno "E". Obrátil se ke své tabuli a na pomyslné linky připsal svůj další objev. Prohlédl si své úlovky a nespokojeně odvrátil pohled od ztemnělého okna metra. Málo.
Když se znovu rozhlédl, objevil se v jeho hledáčku muž, držící za ruku svého obtloustlého syna. Otec na něj bezradně shlížel, zatímco chlapec olizoval růžovou zmrzlinu, která mu stékala po tlustých prstíčcích a v kapkách dopadala na zem. Otcův obličej se dal jednoduše rozluštit - tmavé výrazné obočí, dlouhý špičatý nos, malé rty - písmeno "T". Chlapec, který si zrovna otíral lepkavé prsty pravé ruky do manšestrových kalhot, měl malý nevýrazný obličejíček, který jako by vyplňoval prostředek jeho velké kulaté hlavy. Nebylo pochyb, že jde o písmeno "O".
Stejně jako on, chlapce pozorovala postarší dáma menší postavy. Vzhlédla a káravě se zadívala na otce přísnýma očima, které se schovávaly za tlustými skly zažloutlých brýlí. Nastavila tak tvář nelichotivému světlu metra, které odhalilo množství pokroucených vrásek na jejím čele, přísné obočí, jehož konce se ubíraly výrazně vzhůru a koutky úst, oba směřující k podlaze metra, kde roztékala chlapečkova jahodová zmrzlina. Kulatá špička jejího nosu byl poslední bod, který potřeboval, aby z jejího obličeje vyčetl písmeno "M".
Tváře v metru se s každou zastávkou měnily, čímž přibývala písmena na jeho tabuli - nebyly však jediným středem jeho zájmu. Jeho pozornost přitahovala i lidská gesta - všechno, co mohl nějakým způsobem vypozorovat, vše, čemu rozuměl a dávalo mu smysl. Jediný problém shledával v lidských rozhovorech, vztazích a pocitech. Když se snažil poslouchat rozmluvy druhých, jeho logické i analytické schopnosti selhávaly. Nechápal, o čem si mohou dva naprosto odlišní jedinci hodiny povídat a stále v rozhovoru nalézat uspokojení. Sám nikdy nevěděl, jak vůbec započít nenucený rozhovor a zastával názor, že nejlepším společníkem je samota.
Z myšlenek ho vytrhla chvíle, kdy jeho zrak spočinul na osobě, která měla na obličeji jasně vykreslené písmeno "H". Pohlédl na okno metra, přelétl pohledem všechna zapsaná písmena. Chvíli pátral v paměti, pak vyndal z kapsy zápisník. Připsal si všechna písmena, která za dnešní cestu nasbíral, prolistoval stránky sešitu a vítězně ho zaklapl.Tělem mu projelo tiché vzrušení. Na následující zastávce rychle vystoupil.
Dveře jeho bytu mrzutě zaskřípaly, když je horlivě otevřel a vkročil dovnitř. Nezul si boty, ani si nesundal kabát, dveře nechal ve spěchu nedovřené. V místnosti, do které vešel, se válely pomuchlané papíry. Na podlaze, v květináči, ve dřezu vedle neumytého nádobí a prázdné konzervy od fazolí. Papíry, které byly na stole, smetl - kromě jednoho, čistě bílého, na kterém leželo od inkoustu zašpiněné plnící pero. Otevřel zápisník, který celou dobu křečovitě svíral v dlani a začal rozvážně přepisovat písmena. Všechna, která nasbíral. Nyní už ale nabírali jinou podobu - podobu slov. Promýšlel všechny kombinace, skládal a znovu rozebíral slova tak, aby použil všechna písmena, která si v metru vypůjčil, jako by na tom závisel jeho život. Věděl, že tohle je jediná možnost - jediný způsob, jak navázat kontakt, jediný způsob jak vyjádřit pocit, který ho tak dlouho tíží. Musel si vypůjčit slova druhých.
Psal jako ve snu. Nehleděl na čas. Slova, která skládal, byla nyní středem jeho vesmíru. Jeho mozek odmítal zastavit, dokud nebude užité poslední písmeno, dokud nebude vložen poslední díl skládanky. Konečně se pero zastavilo, stejně tak jako jeho myšlenky. Skoro ho vyděsilo to ohlušující ticho, které si uvědomil, když jeho myšlenky přestaly zběsile hýřit a pero dokončilo svůj tanec po papíře. Bez hnutí seděl, otupen náhlou změnou stavu, která nastala.
Konečně vstal ze židle a zamířil ke dveřím. V pravé ruce držel papír, levou natahoval ke klice, aby nedovřenými dveřmi mohl vyjít na chodbu a pak k protějším dveřím. Než však vyšel, znovu pohlédl na papír a přečetl si, co krkolomně poskládal z vypůjčených písmen:

Nemohu zapomenout na chvíli, kdy jsem Vás poprvé spatřil a zjistil, že nemohu rozluštit Vaše tajemství, musím Vás poznat - Vaší záhadně krásnou tvář, Váš plachý pohled, Vaše jemné rty, i znaménko krásy na Vaší pravé tváři - přijďte dnes večer, prosím, na náměstí ke kašně, musím Vás znát

Dočetl. Celému textu, ale něco chybělo. Zakončení? Znovu si řádky přečetl. Jeho tvář se rozjasnila. Už věděl, proč nemohl z její tváře nic vyčíst, proč ho tak zaujala, proč se choval jako posedlý. Zabouchl dveře. Pocítil úlevu, když přišel na logické vysvětlení. Najednou pro něj ztratila své kouzlo. Zmizelo tajemno - to, co si tak hrálo s jeho pocity a myšlenkami. Jako restaurátor kostelů odkryl fasádu a pod ní našel odpověď - fresku, která tam celou dobu byla, jen nešla vidět, jen si jí neuvědomoval. Ona totiž nebyla písmenem. Vzal psaní, zmuchlal ho a odhodil do moře povalujících se papírů. Ona byla tím, co příběh zakončuje. Tečkou.


Musíme jít s dobou (kratičké bloumání)

30. ledna 2014 v 17:52 | Bumblebee

Konečně chvilka klidu. Uspěchané Vánoce jsou za námi (respektive znovu před námi - už jenom 11 měsíců a nákupní peklo propukne zas). Za některými z nás už je i zkouškové období zimního semestru a já mohu s radostí oznámit, že mezi ty "některé" patřím. Díky Bohu! Nebo komu vlastně? Po hodinách strávených nad studiem "Evropského myšlení" - Nového zákona a Mýtu o Kristu, už ani nevím, ke komu se mám se svým srdečným "Díky" obrátit. Popravdě doufám, že o Svaté trojici delší dobu neuslyším. Nedá se tomu ale uniknout! "Ježíš" a jemu podobná tématika, je najednou všude. Je to jedna z těch nepochopených záhad světa, kdy dokud se o něco nezajímáte, nikde na to nenarazíte, ale jakmile se s tím obeznámíte hlouběji, vidíte (a slyšíte) to všude. Příkladem může být neznámý muž, který mě zastavil na ulici s otázkou: "Dobrý den slečno, víte jak mít šťastnou rodinu?" Po mojí (trochu mrzuté) odpovědi "No to teda nevim," vytáhl z tašky letáček, ze kterého se na mě usmívaly šťastné rodiny snad všech barevných variací - zjevně bylo nutné dát všem vědět, že šťastný může být opravdu každý. Nad rodinami se skýtal nápis: Jak být šťastný? Odpověď naleznete v Bibli!

Pán se na mě přívětivě usmál a řekl, že v bibli naleznu všechny odpovědi, třeba i odpověď na to, jak být dobrou manželkou. V tu chvíli mě docela zajímalo, jestli mi tím chce dát radu do budoucna, nebo jestli si myslí, že už něčí manželkou jsem a neodvádím v tom dostatečně kvalitní práci. Nakonec jsem se rozhodla neptat se (tihle lidé jsou až moc ochotní Vám hodiny a hodiny odpovídat) a jen jsem poděkovala a zamířila pryč. Ten den jsem seděla v čekárně u doktorky a letáček si tam prohlížela. Všude byly úryvky z nového zákona a na konci stránky nápis: Zeptejte se Ježíše, pod ním bylo telefonní číslo a emailová adresa. Zdá se, že už není nutné chodit do kostela, už i "Ti nahoře" se rozhodli jít s dobou.

(Přikládám mechanického motýla, kterého jsem kreslila - ještě ho plánuju někdy "dotvořit")

(po)půlnoční náměsíčnost

3. listopadu 2013 v 1:56 | Bumblebee |  o mém všedním (i nevšedním) životě
neboli: otázkové klání

Každý člověk má své trápení. Své starosti, tajemství.
Poslední dobou mi přijde, že se trápí většina lidí kolem mě a ty co tvrdí, že je nic netrápí, nejspíš neříkají pravdu (nebo žijou ve zkresleném světě, což jim může vyhovovat a možná je to i záviděníhodné). Už tenhle fakt je sám o sobě dost smutný. Nestačí to, že žijeme v uspěchané době, která po nás chce pořád víc ve stále kratších časových intervalech a která přináší do našeho života všemi neoblíbený a nevyhnutelný stres. Ještě k tomu všemu tu máme osobní problémy. Ať už s rodinou, partnery, nebo svými vlastními myšlenkami zpochybňující otázku smyslu života, chození do práce, nebo hledání (nedosažitelného?) štěstí.

Lidé rádi obviňují někoho (či něco) za své činy, nápady i myšlenky. Tak tedy, koho můžeme obvinit tentokrát? Asi "jenom" to, co se ukrývá pod našimi kostmi lebečními - totiž mozek. Kvůli němu jsme nuceni pokládat si otázky, na které neznáme odpověď. Kvůli němu nás trápí záležitosti, které nemůžeme nijak ovlivnit. Jak se ale vypořádat s pocitem nicotnosti, zbytečnosti, bezmoci? Proč se trápíme kvůli věcem, které nemáme šanci ovlivnit? Je to zbytečnost? Možná. Přijde mi, že lidé jsou plní zbytečností, chováme se absurdně - myslíte snad, že je na této zemi nějaký jiný tvor, kterého by trápil fakt, že každým dnem se blíží nevyhnutelná smrt a že nikdy neuvidí svůj vlastní pohřeb? Těžko.

Trápíme se kvůli nedosažitelným snům, kvůli nedostatku volnosti, kvůli bezmoci, ale nebylo by možná lepší přemýšlet o věcech, které nám svět může nabídnout? O tom, co je dosažitelné? Proč chceme pořád víc a víc, to co nemůžeme mít? Projednou bychom se možná měli trochu uskromnit, i když to je pro člověka věc ne příliš vlastní - skromnost. Zaměřit se na přání, která jsou reálná, uskutečnitelná, to by mělo být lepší jak pro našeho "ducha", tak pro naše okolí. Není v nás ani trocha vděčnosti za to co můžeme? Proč jenom vyčítat (bohu, osudu, světu, "vyšší nepopsatelné síle" - dle výběru), že nemůžeme všechno? Je tu pořád dost věcí a přání, která se vyplnit dají. Možná nemůžeme změnit dění ve světě, ale můžeme ovlivnit a pomáhat lidem, kteří jsou nám blízcí. Co na tom, že to není žádný "širší" okruh lidí. Nestačí, že máme tyhle lidi, kterým jsme blízcí a s nimiž můžeme uskutečňovat přerůzné sny? Ano, ne všechny. A tady by to mohlo začít nanovo. Člověk prostě chce všechno. Nejspíš jsme tak byli naprogramovaní.

Nejsem (bohužel?) žádný Guru, který zná odpověď na každou otázku (umím jich spíš hodně pokládat - viz. tento článek), ale možná občas platí to staré: každý jsme svého (ne)štěstí tvůrce. Máme na výběr: Trápit se tím, čeho nemůžeme dosáhnout, klást si otázky, na které neznáme odpověď, nebo se spokojit s tím co máme a zaměřit se na sny možná méně ambiciózní, ale splnitelné. Je asi pravda, že snít se má velce, ale možná bychom se měli i předem obrnit - pro jistotu, že naše velké přání nevyjde. To se stává a život jde dál.
Ale kdybych měla být nohama na zemi, řeknu, že nic se nezmění. Vždycky budeme takoví, my všichni. Není jediný člověk, který by byl spokojený s tím co má. Ať už se jedná o finance, přátele, nebo nezodpovězené otázky.


Hledání inspirace

3. července 2013 v 23:10 | Bumblebee |  o mém všedním (i nevšedním) životě
Dlouho dlouho jsem se neozvala. Nebyl čas (jaká to hloupá výmluva), spíš nebyla nálada asi, nebo nápady? Spíš jsem asi trochu zlenivěla a během zkouškového se mi nechtělo dělat nic navíc. A tak se pro mě psaní stalo věcí neznámou a já se to teď musím naučit odznova.
Mám pocit, že jsem bez nápadů. Mám náladu tvořit, ale nevím co. Mám chuť napsat něco kvalitního, zajímavého, nového.. no jo, ale co, kde začít a jak? Nevím. Vždycky si sednu a řeknu si: "teď mám chuť psát, kreslit, tvořit". Zapnu počítač, vytáhnu papír, tužku a.. nic. Prázdno(ta).
Tak jsem se rozhodla začít čerpat inspiraci naprosto ze všeho. Ze všeho co prožívám, vidím (jsem občas hrozně nevšímavá, musím koukat, koukat kolem sebe! Koukla jsem se teda pod stůl, do šuplíků, pod postel.. vyštrachala jsem jen pár hloupostí a hromadu prachu, což mi jako alergikovi moc nepomohlo..), čtu, dokonce i zmých snů, které jsou občas trošku švihle fantasy-sci-fi-nesmyslné. Dokonce chci teď z jednoho snu zkusit napsat něco delšího (snad delšího než povídku?). Uvidíme. Někdy mi přijde, že celé moje tvoření je jedno velké "uvidíme" (plus spoustu odkládání) - ostatně stejně jako tento článek (omlouvám se, že je znovu o ničem).
K článku přidávám obrázek, který byl kreslený podle dílka Paula Kidbyho (ilustrátora novějších knížek Terryho Pratchetta), který se mi stal takovou menší inspirací. Jeho originál jde barevný a je zde . Já jsem jenom črtala a zkoušela tužkou napodobit. (menší rozdíly tam samozřejmě jsou)

Mějte se krásně!
Zase se (brzy?) ozvu.
bumblebee

V síti

25. března 2013 v 22:10 | Bumblebee |  I'm writing
Další povídka. Tato byla na téma instantní život.
Co na takové téma napadne Vás?

♦♦♦

Povídka: V síti

Většina tvorů se rodí s tím, že je od nich něco očekáváno. Jsou tu úkoly, které musí být splněny, očekávání, která mají být naplněna, vyšší (i nižší) potřeby, které by měly být vykonány. Vlastně, přijde mi to dost nezdvořilé. Místo toho, aby mi po narození bylo řečeno: "Vítejte", byly mi dány jen instrukce: zařadit se do davu a dělat to, co ostatní. Mnozí se proto nechají tím davem vláčet. Nejsem výjimkou. Ani jsem se nestačil pořádně vylíhnout a už na mě byly kladené nároky. Co se týče možnosti volby, téměř nulové. Zvolit si svůj vlastní životní směr by bylo hezké, ale bylo mi řečeno: Nebudeš jiný. Tak tedy, nebudu jiný.
Jako vy jsem živočich, nikoliv však z kmene strunatců, ale z kmene členovců, podkmene šestinohých a z třídy hmyzu. Jméno nemám, na co jména. Máme jen jednotný název: Danaus plexippus. Rodíme se po tisících, po milionech. Všichni stejného vzezření. Máme jasně oranžová křídla s černou síťovanou kresbou, jsme nezaměnitelní. Co se týče praktičnosti našich barev, není k zahození, sdělujeme jimi: "nejsme stravitelní" a to je dobré vědět (jak pro nás, tak pro potencionální gurmány). Díky tomu máme pocit, že jsme chytří a vyzráváme nade všemi. Jsme tak trochu narcistické bytosti, spokojeni se svým vzhledem, neznáme nic jiného, nic krásnějšího. Jsme jednotný, neměnný celek, nejsme jednotlivci. O jednotlivce se nikdo nezajímá. Díky tomu jsem přišel na věc, kterou se snad trochu odlišuju. Smýšlím jinak. No, stačilo by říct, smýšlím. Jsem ten závadný kousek. Ten, který začne samostatně přemýšlet, i když o to nikdo nestojí. Kdyby mohli, poslali by mě na opravu a já bych na tu opravu snad i dobrovolně šel. Moc přemýšlím a nekonám, k čemu mi to smýšlení pak je? Jen mě trápí. Nemůžu se ale vzepřít řádu věcí. Na to jsem malý a slabý.
Jakožto monarcha stěhovavý, je mým hlavním životním údělem překonat dlouhou pouť z Kanady do Mexika a zajistit tak přežití druhu. Zplodit další a další přesné kopie sebe sama. Neměnný koloběh, rutina. Na takové pouti jsem měl dost času přemýšlet. Instinkty mi říkaly, jak se mám nechat unášet větrem a v případě nutnosti korigovat směr sklápěním křídel. Rozhlížel jsem se kolem sebe a sledoval, jak se všude mě mihotají tisíce a tisíce stejných křídel. Pozoroval jsem ten neměnný konstantní celek. Všichni fungujeme naprosto stejně, uvědomil jsem si. Nechci být stejný. Možná je čas se odtrhnout, aspoň na chvíli, napadlo mě. Můžu ale? Zklamu tím všechny? A kdyby, stálo by to za to? Zažít něco pro ostatní nepředstavitelného.. Lákalo mě to čím dál víc. Nevím, co se stalo, jak mě to napadlo, možná selhaly moje instinkty i můj pud sebezáchovy. A tak, v jednu chvíli, když všichni sklopili křídla doleva, já udělal přesný opak. Můj život byl totiž životem ve tmě. Nechal jsem se tou tmou vést cizí rukou, místo toho, abych si šel po svých.
Najednou se v místnosti rozsvítilo světlo. Nečekal jsem to. Dovnitř vešel postarší muž mohutnější postavy v úřednické vestičce a s kulatými brýličkami, ve kterých se odráželo světlo právě rozsvícené lampy. Neviděl jsem ho poprvé. Znám ho už několik dní. Často a dlouze semnou promlouvá. Mluví o životě, o svých útrapách, o ženách, kterým se chce zalíbit, ale ze všeho nejvíc mluví o motýlech, kterými je fascinován.
Když vešel, podíval se na mě z dálky veselým pohledem a pak se ohlédl přes rameno ke dveřím.
"No nestůjte tam, pojďte dál, ne?"
Ve dveřích se objevila ženská postava, kterou jsem, pro změnu, poprvé viděl. Pomalu vešla dovnitř a rozhlédla se. Vypadala překvapeně, jako všechny ženy, co zde byly předtím. Nečekala nejspíš, že muž, který jí v baru pozve k sobě domů na svou "sbírku motýlů", by se takovou opravdu mohl pyšnit.
"No to je.."
"Nádhera, že?" dodal muž nadšeně. Pozorně jsem ho sledoval. Začal se procházet po místnosti a ukazovat ženě své oblíbené kousky a sdělovat podrobnosti o nich. Místnost byla zahlcená motýly v rámečcích, které zakrývaly celé zdi. Ženu, podle jejího výrazu, ten pohled spíše děsil, když viděla tolik mrtvých tvorů na jednom místě. Pozorovala muže a jeho neskrývané nadšení. Měl skoro až šílený úsměv na tváři. Podívala se na hodinky. Nejspíš přemýšlela o tom, jestli je moc brzo na to odejít.
"Jsem tak rád, že sdílíte mé zájmy. Myslel jsem si to hned, jak jsem vás uviděl. Dneska už není moc lidí, co to ocení. No nestůjte tam tak, nestyďte se, pojďte se kouknout zblízka!" chytl ženu, řekl bych docela agresivně za paži a nadšeně jí vlekl od jednoho motýla k druhému.
"No a to nejlepší nakonec..," pronesl dramaticky po úmorně podrobném představení každého motýla v místnosti. Zamířil ke stolu, na kterém se nacházela skleněná dóza, v té jsem byl já. V tu chvíli na ženu jako by zapomněl. Zvedl nádobu na úroveň obličeje a zblízka si mě prohlížel. Párkrát jsem nervózně zatřepal křídly a pohled mu opětoval, nejsem zvyklý na tolik pozornosti.
"Danaus plexippus," pronesl téměř šeptem s fascinovaným pohledem. " Tenhle kousek je pro mě záhadou, víte? Odchytl sem ho před pár dny," potichu mumlal, spíše pro sebe. "Jak je možné, že se takový malý tvor, který je v podstatě naprogramován k tomu, co má dělat.. tak jak je možné, že takový tvor skoro bez mozku, se odpojil od svojí určený migrační trasy? No to je přece neskutečný," otočil se za sebe, nejspíš s očekáváním, že se setká se souhlasným přikyvováním. Jediné co však spatřil, byla prázdná místnost. Otočil se zpátky k dóze a smutně se na mě pousmál.
"Tak jsme tu zbyli sami dva.. No co, půjdeme tě zmrazit, mám tu pro tebe připravený perfektní místo na zdi," usmál se spokojeně, zvedl dózu i semnou a namířil si to ke dveřím.
Celou cestu jsem se rozhlížel po okolí. Všechno jsem hltal očima. I přesto, že jsem tu strávil těch pár dní, stále jsem se nemohl vynadívat. Ta nádhera barev motýlů na zdech. Tisíce barev, rozdíly. Uvědomění, že nejsme všichni stejné kopie, mě zaskočilo, vždyť s tím přesvědčením jsem se narodil, žil jsem s ním. S fascinací jsem sledoval motýly kolem, jejich nehybnost. Jako by tu měli být napořád, skoro jsem jim záviděl. Být tu navěky, odlišovat se.
Najednou se prostředí změnilo. Už jsem nebyl v rozlehlé místnosti s motýlí výzdobou. Byl jsem obklopen bílou barvou a všudy přítomným chladem. Jediné co jsem zaslechl, byl tlumený hlas muže.
"Ty jsi můj největší unikát," řekl s láskou v hlase.
Ucítil jsem, jak mi křídla začala vypovídat službu, jako by mi už nepatřila. Naposledy jsem jimi zatřepal, naposledy pohnul končetinami. I přes všechen chlad, který mnou prostupoval, jsem cítil jakýsi hřejivý pocit. V duchu jsem se pousmál. Tak přece jsem jedinečný.


Intelektuální bahno

11. února 2013 v 14:36 | Bumblebee |  o mém všedním (i nevšedním) životě
Mám pocit, že mě zachvátila jakási únorová lenost.
Lenost ve mně vždycky byla a vždy pro mě bylo těžké s ní bojovat, už léta svádíme krvelačné bitvy. Vždy mi bránila v kreativitě, v tom se nějakým způsobem prosadit, vyniknout, nebo jen být akčnější, nejenom fyzicky.
Poslední dobou přemýšlím o tom, co bych chtěla dělat, v čem bych se chtěla zlepšit, popřípadě čeho bych chtěla jednou dosáhnout, ale vše končí u myšlenek. Buď nevím jak je zrealizovat, nebo jsem líná. Mám pocit, že ta druhá varianta je častější.
Kvůli lenosti se mi kupí knihy, které chci přečíst, práce, které musím napsat, nápady, které toužím uskutečnit.
(Říkám si: )
Jedna kniha na druhé,
ležela tam tiše.
Co je asi v nich,
co se tam v nich píše?

Ale jak se přehoupnout z lenosti na činorodost? Jediné co mě napadá je, začít pozvolna. Připustit si, že jsem holt línej člověk, stanovit si určité priority, které mě snad nějakým způsobem rázně nakopnou. Dávat si lehčí úkoly, které chci splnit a později přejít k těžším a časově náročnějším.
Jak mám třeba napsat jednou knihu, když se nedokážu dokopat k tomu vymyslet a napsat ucházející povídku?

Při psaní článku o lenosti jsem si vzpomněla na svou dva roky starou fotku, která by snad mohla docela dobře vystihovat lenost a nechuť k jakékoliv činnosti. Byla jsem vyfocena "čerstvě" po probuzení v Chorvatsku, kdy se na mě sestra smála s fotoaparátem v ruce a říkala: "Úúúsměv prosím!" (nápis byl přidán později, neberte si to osobně, bez nápisu už jí asi nenajdu )


Co je lenost podle slavných?
Lenost je zvyk odpočívat dřív, než se člověk unaví. - Jules Renard
Lenost je strach před očekávanou prací. - Cicero

A podle mě? Nevím. Nemyslím si úplně, že lenost je strach, vždyť strach je moc náročný. Řekla bych, že lenost je prázdnota, kterou, alespoň v mém případě je potřeba zaplnit, kterou chci zaplnit.
Občasná lenost asi neuškodí, každý si potřebuje odpočinout, ale když už je člověk líný třeba jen myslet, nechává druhé, aby mysleli za něj, na tom už asi je něco špatně. Nechci být takový člověk, a proto chci začít něco dělat.

Proto drazí, jdu psát povídku, s úsměvem a elánem (snad).

Lednové (bá)snění

22. ledna 2013 v 23:48 | Bumblebee |  o mém všedním (i nevšedním) životě
Po delší neaktivitě další článek.
Vzhledem k tomu, že jde o první lednový článek (shame on me!), je ode mě zřejmě očekáváno, abych se podělila o svá novoroční předsevzetí. Ti z vás, kteří mě alespoň trochu znají, však ví, že já skoro nikdy nedělám to, co je ode mě očekáváno. Ti, kteří mě neznají, tak ty teda budu muset zklamat. Ale abych se nevymlouvala jenom na svůj zvyk dělat všechno tak, abych se vyhnula očekávanému, faktem je, že jsem si letos ani žádná nepředsevzala. Nějak jsem zapomněla. Rozhodla jsem se tedy zapátrat v minulosti a kouknout do svého osobního "archivu". Vyhrabala jsem ze skříně svoje staré deníky, které už tvoří slušnou horu sešitů.

Z deníku č.3 (který jsem psala ve 12ti) se dovídám:

1) Budu se líp učit, abych měla lepší vysvědčení
2) Budu míň zlobit
3) Jednou týdně budu vařit večeři
4) Nebudu si kousat nehty
5) Budu se lépe chovat ke své sestře a bratrovi
6) Budu si častěji mýt vlasy (z nějakého důvodu mě mytí vlasů vůbec nebavilo)
7)Budu se častěji a déle učit

Co k tomu dodat? Myslím, že co se týče učení, je to typické předsevzetí školáků a školaček, jestli u mě došlo k nějakému zlepšení, nevím, spíš asi ne. Zlobení, tak tady jsem si jistá, že ke zlepšení nedošlo. Večeři vařím občas, ale že by to bylo pravidelně, to se říct nedá a když jsem nervózní, nehty si stále koušu. Dalo by se tedy říci, že jediné co jsem skutečně dodržela, je číslo 7., díkybohu.
Z této krátké ukázky si lze povšimnout jedné věci: Nejsem člověk, který dodržuje předsevzetí.
Proč si tedy nějaká dávat?

No, raději se podíváme na mou lednovou aktivitu, která by mohla být aktivnější..
Co jsem tedy v lednu podnikala?

· Zápočty a eseje do školy (už jen čekám, až mi ty eseje vrátí s tím, že jsou celé špatně)
· Jízdy (Občané Prahy bojte se!)
· Volby (musím říct, že jejich všudypřítomný odér mi začíná vadit)
· Hlídání dětí (šetřím na hory)
· Četba, četba
· Čaj, čaj (občas milk and cookies ♥ -viz. obrázek)


A proč lednové básnění? Po nocích mě napadají prapodivné rýmy a básničky. Sem tam dva řádky, sem tam šest veršů, jindy dvě stránky (no dobrá, tak jedna). Něco je smutné, něco úsměvné, většina je hloupá. Podělím se o krátkou hloupůstku a vyrazím na kutě. Tak tedy:

Sám veliký Dostojevský
čeká na mě v posteli.
Donedávna obcházel zde
Všechny místní hostely.
Řekla jsem mu proto:
Prosím, mistře, pojďte k nám.
Za jedinou vaší knihu
postel svou vám ráda dám.

(pozn.: co asi teď právě čtu?)

Můj život v prostoru

24. prosince 2012 v 15:45 | Bumblebee |  I'm writing
Dobrý den a krásné Vánoce přeji! Musím říct, že Praha nevypadá ani trochu vánočně. Je tu teplo, mokro, trhy pozavírané (alespoň většina). Nu, s tím nic nenaděláme.
Chtěla bych se s vámi podělit o vánoční povídku, kterou jsem psala do školy.
Předem upozorňuji, že se mi moc nelíbí a plánovala jsem jí úplně
jinak, nakonec vyšla tak nějak úplně neúplně.
Krásné počtení, ale hlavně krásné Vánoce a taky ten nový rok!

(foto: já s čepicí, sestra, sob Bob)


povídka:

Můj život v prostoru

Mám rád čas Vánoc. Všichni jsou tak "hepy", já samozřejmě taky. O Vánocích mám totiž volno, celý den pro sebe. Můžu dělat, co mě jen napadne. Ne že bych neměl svojí práci rád, ale člověk taky někdy potřebuje oddech.
Povoláním jsem novinář, žurnalista, pracuji v časopise. Tohle povolání má velikou výhodu, kterou se jen tak nějaké povolání pyšnit nemůže. Tou výhodou je všeobecný přehled o dění všeho, co se děje okolo. A to já se rád zajímám o to, co se děje okolo. Rád sleduji lidi, jejich chování, jednání a přístup k ostatním. Vždycky mě třeba fascinoval fakt, že lidé prostě a jednoduše nevidí to, co vidět nechtějí.Abych udal nějaký příklad, novináři přeci vždycky uvádějí příklady, aby bylo jasné, že mají pravdu, když uvidíte krásnou ženu jdoucí po ulici v elegantním kabátku, můžete si povšimnout, že žebráky, ošklivce sedící a prosící, prostě nevidí. Ale neodsuzujme ji tolik. Může za to přesvědčení celé dnešní společnosti - chce mít dokonalý život, bez jakýchkoli závad a přiznejme si, že žebrák na ulici holt závadou je. Je něco jako nechtěná bradavice na vašich zádech. Přesně taková bradavice, ze které vyrůstají ony tři odporné chlupy, které křičí do světa, říkají: "Všimni si mě." Ale lidé to odmítají, nechtějí si všímat ohavností. Bradavici si zakryjí oblečením, nebo si jí nechají odstranit. A protože žebráci odstranit nejdou, člověk se alespoň podívá jinam, vždyť tam přeci vůbec nikdo nesedí.


Tvůrčí psaní 1 - 25.září 2012

28. listopadu 2012 v 21:07 | Bumblebee |  Literární akademie
Tvůrčí psaní 1 (zimní semestr)
První setkání s panem profesorem Reném Nekudou bylo nezapomenutelné. Popravdě trochu doufám, že si tento článek nikdy nepřečte (ono taky jaká je možnost, že by si ho přečetl). Není to proto, že hodlám tyto články psát negativně, ale spíš upřímně.
Když přišel pan profesor do třídy, říkala jsem si, že jsem ráda, že jsem si o něm před týdnem něco četla na jeho webových stránkách a podívala se na jeho fotku. Kdybych to totiž neudělala, nejspíš bych mu začla tykat a považovala ho za nového studenta, oslovení "pan profesor" k němu jen těžko pasuje. Už po pár minutách jsem ale věděla, že mě tahle hodina (snad) bude bavit (tedy konkrétně čtyřhodina).
Po krátkém představení se nám zadal první úkol: Koupit a vést si spisovatelský zápisník
Co že to je? Zápisník do kterého si zapíšete zajímavé dialogy, které jste "náhodou" zaslechli (musím říct, že městská hromadná doprava je na tohle přímo ideální), patří sem vaše postřehy, nápady, sny, citáty, myšlenky. Cokoliv co vás zaujme.
Proč že to je? Věřte nebo ne, ale takový zápisníček je dobrou inspirací pro vaší tvorbu. Když nevíte o čem psát povídku, jak příběh dál rozvinout, nahlédnete do zápisníčku a často naleznete něco zajímavého, co se dá do vašeho skromného dílka zakomponovat.

Dále už jsme pokračovali různými cvičeními. S některými se s vámi podělím- případní zájemci si je můžou vyzkoušet doma a podělit se se svými výsledky v komentářích, nebo třeba na svém blogu. :)

Tak tedy začneme, cvičení č. :
1) Napište na papír své jméno, prostřední jméno i příjmení. Jestli nemáte druhé jméno vymyslete si nějaké, které byste chtěli (popřípadě použijte nějakou svou přezdívku). Dejte si tak minutu a půl čas a složte několik slov z vašeho jména (kolem 10 alespoň). Až budete mít hotovo na slova se podívejte a zkuste vymyslet nějaký příběh, který bude zahrnovat alespoň tři z těchto slov (čím více tím lépe). Ale v ideálním případě by to měl být příběh pravdivý, který se vám skutečně stal. Pokud to nepůjde udělejto ho napůl pravdivý/napůl fiktivní.
2) Vytvořte trojcípý portrét postavy
Trojcípý portrét se dělí na:
-teze (informace)
-antiteze (protiinformace)
-něco překvapivého
Např: Miluje společnost (teze), je osamělá (protiinformace), a je na vozíčku (něco překvapivého)
A teď napište monolog, který by tato osoba vedla u psychiatra. Představte si svou postavu v onom nechvalně známém lůžku/křesílku, jak vede monolog. Stačí asi 10 vět.
3) Další cvičení nám mělo pomoct s vnímáním světa nejen očima, ale i jinými smysly. Měli jsme napsat text (znovu- numusí být moc obsáhlý) tím způsobem, jako bysme měli zavázané oči. Abych to upřesnila - byli jsme postaveni na nějaké vyvýšené místo, zavázané oči a měli popisovat co slyšíme, cítíme. Místo si vymyslete, může to být cokoliv /krásná příroda, hlučné město). Ostatní lidé měli hádat, kde se situace odehrává.

To je pro dnešek vše drazí. Není to moc dlouhé a podrobné, ale alespoň máte menší ochutnávku tvůrčího psaní. Zní to zvláštně jak to píšu nejspíš, ale je to fajn. :)
Krásný den!

Študuji Literární akademii

5. listopadu 2012 v 23:14 | Bumblebee |  Literární akademie
Tak! A je to tu, milí drazí.
(Nepříliš zdařilá) Ikonka pro "útržky z Literární akademie," je hotová, což znamená, že se vše může rozjet - dříve či později.
Kdybyste jen věděli kolik mi to dalo práce se k tomu dokopat! Ztratila jsem tužku od tabletu a bez té těžko něco vytvořím (i když tohle bylo maximálně jednoduché). Začla jsem proto vyklízet celý pokoj, až jsem jí našla zapadlou pod stolem, zákeřně schovanou mezi dráty.
Tak tedy tady jí máme:


Není to žádný zázrak, ale prozatím to postačí. Je to spojení loga Literární akademie, no a samozřejmě mého "čmelákovského loga" - jestli se tomu tak dá vůbec říct. :)
Tak tedy tímto Vám představuji novou rubriku: "ÚTRŽKY Z LITERÁRNÍ AKADEMIE," do které se dostanete kliknutím na tento obrázek, který najdete v menu blogu pod rubrikami!
Přeji krásný den a slibuji, že první "aktuální článek k tématu" napíšu co nejdříve.

Vaše Bumblebee

O čem psát a o čem nepsat?

20. října 2012 v 17:32 | Bumblebee |  o mém všedním (i nevšedním) životě
Poslední dobou jsem přemýšlela o tom, co bych sem napsala (alespoň lehce) zajímavého. Aby to bavilo vás, čtenáře.
Napadly mě hned tři věci, o kterých bych mohla v nejbližší době psát. Dvě z věcí by však zahrnovaly založení nové rubriky.

  1. První co mě napadlo (to už jsem tedy zmiňovala dříve) bylo, že bych už konečně zaločila rubriku "čtu" a uvedla tam svou aktuální četbu. (Me and Mr. Darcy už je dočteno) Teď sem si půjčila v knihovně knížku: Komunikace bez zábran. Ne že bych měla nějaký problém s komunikací (no dobrá jsem někdy trochu stydlivka), ale znělo to zajímavě (a zaujal mě obrázek), tak proč jednou nezkusit něco atypického a dát si oddech od mého milovaného fantasy.
  2. Dalším nápadem zahrnující novou rubriku by byly "útržky z literární akademie" (či něco na ten způsob). Podělila bych se s vámi o to, jakým způsobem se učí "budoucí spisovatelé" (když to tedy trochu přeženu :) . Nejspíš bych se s vámi podělila o hodiny s mladým profesorem Reném Nekudou. Více o něm zde. Říkala jsem si, že ty co sem chodí a také rádi semtam něco napíšou, by to mohlo možná i docela zajímat.
  3. No a posledním o čem bych mohla "pohovořiti" jsou Burčákové slavnosti, které stejně jako loni dopadly trochu nešťastně. Už to bude asi tradice.
Pro tento článek jsem si vybrala (možná nejméně atraktivní volbu) a to právě právě ty burčákové slavnosti, protože je to pro dnešek nejjednodušší a nechtěla se mi vytvářet narychlo rubrika (neboť jí nechci jen rychle odfláknou, ale vytvořit jí nějak umělecky - aspoň se pokusit teda:).

Shrnu to celé do kraťoučkého článečku, neboť sem si Burčákovek zcela neužila.
Tak tedy, někteří si asi pamatují co se na slavnostech stalo minulý rok- byl mi odcizen mobil (později navrácen). Letos se naštěstí žádné krádeže nekonaly. Letos se konala střevní chřipka (či nějaké onemocnění tomu podobné). Přijeli jsme v pátek a už večer šli na burčák. Dala jsem si dvě malé skleničky (plastové kelímky) a domů jsme se vrátili brzo, aby byla energie na příští den, kdy se rozjedou slavnosti naplno. Už v noci mě začala třeštit hlava a bolet v krku (v krku mě teda bolelo už pár dní) no a ráno jsem nakonec strávila hlavou v záchodě (když to řeknu ještě "jakštakš" slušně). Na dvanáctou hodinu jsme měli naplánovanou jízdu na koních, kterou nám zaplatila babička k narozeninám (sestře k svátku). Nechtěla jsem to rušit, protože jsem se na to těšila celý týden a taky proto, že jsem se zrovna začala cítit trochu lépe. Tak jsem si řekla proč ne?
Stáje se nacházely za městem. Bylo to krásné místečko plné zvířat. Takový malý ráj pro milovníky chlupatých stvoření. Když se otevřely vrátka vlítly na nás čtyři border kolie (každá jiné barvy) a jeden Jack russel teriér. Když jsme dům obešly, zjistily sme, že se tam schovávala ještě dvě borderská štěňata (úžasný♥) a dvě štěňata čivavy (neskutečně malý). Za barákem byly dále ponící, vtipně vypadající (a přežvykující) lamy, oslíci, spoustu koček a koťat, no a samozřejmě nespočet krásných koní.
Projížďka byla nádherná (díky slunečnému počasí a krásné moravské přírodě). Já jela na zrzce Valérii, po která se celá stáj jmenuje. Je místní šampionkou (překážky). Celý zážitek mi jen připomněl to, jak mi jízda v sedle chybí a jak bych se k ní nejradši znovu vrátila. Ale jak na to? V praze to přece jen není tak jednoduché.
Po jízdě jsme vyrazily zpátky k babičce, kde jsme zjistily, že mám teplotu (jízda na koni s horečkou? Tomu říkám zajímavý zážitek) a celý den jsem už jen proležela v posteli.
Tak takhle letos dopadly burčákové slavnosti, alespoň mě. Jsem zvědavá co se komu stane příště.

šestiletý stařík

6. října 2012 v 8:00 | Bumblebee |  o mém všedním (i nevšedním) životě
Milí drazí!
Přesně před 6ti lety v tento den, se stalo něco neuvěřitelného a tím bylo TOTO!
Ano, 6. října 2006 jsem založila:








První článek (jak si můžete povšimnout) zrovna neoplývá originalitou, je trošku hloupý. Ale co? Bylo mi třináct, nestydím se za něj proto (moc). Mnohokrát jsem si říkala, že starší články smažu, protože jsou moc jednoduché/hloupé/dětské. Ale i přesto jsou mou součástí, nebo ne? Ukazují jaká jsem byla, ukazují změnu, kterou jsem prošla a to, jak jsem se zlepšila (či zhoršila) v psaní. Proto tu budou - na věky věků!

+ Analýza mého prvního článku
(nynější poznámky jsou červeně)
Můj první článek říkal:
Tak ta "krásná" blondýnka napravo...to sem já:) (fotka už se bohužel nezobrazuje a věřte nebo ne, byla to ironie co jsem psala, nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem bůh ví jaká krasavice!)
No tak mě je 13 let (zatim:) (19náct let ) A jmenuju se "Verunka" (no..to už asi víte) (velmi dětské pojmenování, vtipné je, že mnozí mě mají takto uloženou/zapsanou na svém blogu dodnes :)..No doufám že se vám bude tenhle blog líbit (aspon troškuu:) (v to doufám stále)..Budu tady psát všechny možný zážitky apod. :) No zatim mi to psaní asi moc nejde..ale to je jenom začátek:) (a opravdu, začátek to byl, psaní mi nejde pořád) Třeba se to zlepší :)) (v to také stále doufám)

Takže jaký je závěr?
Nezměnily se tři věci:
1) Doufám, že se vám bude tento blog líbit
2) Stále zde často píšu o svých zážitcích
3) Zatím mi to psaní moc nejde a stále doufám, že se to zlepší

Co se změnilo?
1) Už mi není 13let ( ale stále se tak občas chovám)
2) Stále se jmenuju Veronika ("Verunka")
3) Píšu méně gramatických chyb (aspoň doufám!!)
Tímto článkem bych chtěla jak jinak než poděkovat VÁM všem! Všem co kdy zabrousili na můj čmelákovský blog - a že vás bylo hodně! Zatím přibližně 58 435 lidí (neskutečné!) Právě díky VÁM mě to baví a bavit nepřestane.

Děkuji!


"Stavy uvnitř mý hlavy"

1. října 2012 v 17:25 | Bumblebee |  o mém všedním (i nevšedním) životě






  • Studentka literární akademie (aktivně chodím na přednášky již od pondělí!). Už si vedu i spisovatelský zápisník, který je povinností každého spisovatele (ne že bych se za nějakého považovala). Je to docela zábavné!
  • lehce naštvaná - v sobotu se mi zaseknul mobil a z toho důvodu musel být restartován, což znamenalo ztrátu všech kontaktů, obrázků, videí. Možná byste zareagovali: "Nevíš co je zálohování nebo co?" Ano, vím, vše jsem si zálohovala - alespoň jsem si to myslela. Když jsem však chtěla vše nahrát zpátky, počítač nic nenalezl. Myslím, že to vysvětluje mou teorii žijících skřítků, kteří z nudy rádi semtam něco poschovávají, či vyhodí. V tomto případě mi to z počítače nějaký Šotek neposedný vymazal - to se ví, že jdou s dobou, přece nezůstanou jen u schovávání ponožek.
  • četba knížky: Me and Mr. Darcy (Já a pan Darcy) od Alexandry Potter. Není to moje typická četba musím říct. Je ale v angličtině a to mi často stačí. Je to nenáročné, úsměvné, dívčí. No a co, každý někdy potřebuje oddych od "těžké četby". Jediné co mě mrzí je, že děj se dá často snadno odvodit, někdy se tedy stane, že je jasné co bude dál a to je přeci škoda.

+ chci udělat v menu položku "čtu" s obrázkem knihy, kterou se právě aktuálně prokousávám. Myslím, že je to dobrý nápad (samozřejmě okoukaný, má ho spoustu lidí na svých blozích). Mě se to vždy líbilo a aspoň by to mohlo trochu oživit celkový vzhled i obsah blogu. O knížce vždy něco kratšího napíšu, neboť s položkou "čtu" přijde nejspíš i rubrika.
Otázkou tedy zůstává: Jste pro či proti?

Krásný den!

Ťuk ťuk. Kdo je tam?

9. září 2012 v 21:30 | Bumblebee |  o mém všedním (i nevšedním) životě
"Tvoje budoucnost."


přijatá na dvě (vysoké) školy
Teď už jen vybrat tu pravou! Každá má výhody a nevýhody, těžko říct kde skončím.
Musím říct, že jsem si u přijímaček na literární akademii skoro přála aby mě nepřijali a ušetřili mě tak rozhodování. Co teď ? Jen se rozhodnout..

1. škola : Technická univerzita v Liberci


nevýhody:
  • dojíždění
  • nelehké uplatnění se na trhu práce po skončení školy
  • po dokončení můžu snad jen učit a to po zbytek života zrovna nechci
výhody
  • nová zkušenost - život na koleji (pravý život "študáka")
  • obory které mě skutečně baví - angličtina, sport
  • jednodušší škola
  • Liberec je krásné město! (ano, myslím že to může být výhodou! Je mi velice sympatické :)
2. škola: Literární akademie Josefa Škvoreckého


nevýhody:
  • Je to soukromá škola (je pravda, že rodiče s financováním problém nemají, ale stále je to něco negativního - dle mého názoru)
  • náročnější studium (ale zase je to výzva :))
  • prostředí školy mi nepřišlo zrovna nejsympatičtější (bílá kam se člověk podívá..)
výhody:
  • vysoká prestiž
  • známí spisovatelé, dramaturgové, jakožto pedagogové na škole (setkání s lidmi, kteří se skutečně pohybují na poli literatury a to neje ve škole)
  • vysoká úroveň anglického jazyka
  • uplatnění se na trhu práce je mnohem úspěšnější/snažší (prý..?..)
  • škola je v Praze (ano to musím brát v potaz)
  • opravdu mě baví psát a ráda bych se tomu věnovala v budoucnu
Tak co myslíte? Jak dopadnu? Podle čeho byste vybírali vy?


Další články


Kam dál