Vyjednávání, kapitola 1.

31. května 2011 v 4:40 | bumblebee
Kapitola 1.
Vyjednávání


Kapitola 1.
Vyjednávání


Obřadnou síň zalilo světlo, svítalo.
Oči na tváříchčekajících se zavřely, nebo byly zastíněny rukou, před zářivými paprsky ranního slunce. Stíny pomalu ustupovaly sílícímu světlu, které spadalo na mramorovou podlahu sálu.
Ozvalo se tiché, zdrženlivé, zaklepání na masivní dvoukřídlé, bohatě zdobené dveře, ale i přes to sebou všichni přítomní škubli a prudce, s nervozitou ve tváři, se otočili k hlavnímu vchodu síně.
Dveře se pomalu pootevřeli a dovnitř vstoupil hubený mladý sluha, všichni si oddychli a pokusili se znovu uvolnit, ale marně.
"Není daleko", pronesl sluha a s očekáváním ve tváři se podíval na druhý konec sálu, na svého Krále.
"Jak moc?"
" Jedna míle.", zněla stručná odpověď.
"Dobrá, můžeš jít."
Na nic jiného nečekal, otočil se na patě a rychlým krokem vyšel ven, byl rád že tam nemusí zůstat.
Po odchodu mladého, nervozního sluhy padla na síň stísněná atmosféra. Všichni si uvědomili, že od setkání s jejich noční můrou, je dělí pouhé vteřiny.
Král vstal. Rozhlédl se po podlouhlé síni, po jejíchž krajích byly rozestavěné zdobené židle. Sedět na jedné z nich znamenalo mnoho. Byla to největší pocta, způsob, kterým král říkal: " Věřím Vám, nezklamte mne." Muži, jimž patřila tato čestá místa, se od sebe mnohým způsobem lišili, ale jedno měli přece jen společné: oddanost a věrnost. Někteří dostali svá místa díky odvážným činům, jiní díky čistému rozumu. Král přelétl pohledem všechny přítomné, mladé, odvážné rytíře, plné života i staré mudrce, kteří se na něj s úctou dívali. Všechny pohledy spočívali na králi, který si uvědomil , že teď není chvíle na projev slabosti, ale odvahy a síly. Pozvedl bradu a i v tento krušný okamžik, vyloudil na své tváři povzbuzující úsměv.
Jsem tu pro vás, tak jako vy pro mne, dodal v duchu.

Ticho. Bylo tak tíživé až všem čekajícím přišlo, že kdyby natáhli ruku, mohli by se ho dotknout. Ale nikdo to neudělal. Nikdo se neodvážil.
Tato nádherná síň, jindy veselá a přívětivá, dnes vypadala chladně a děsivě.
Ticho bylo přerušeno dunivými kroky, rychle se blížily..
Všichni v sále se s hledající oporou otočili na krále s výrazem zoufalství a strachu ve tváři.
"Vydržte mí věrní.." zašeptal král. Tato jediná věta se nesla sálem a zase se vracela, všihni ji slyšeli a na chvíli jakoby zapomněli, proč tu jsou a co je čeká a letmo se pousmáli jeden na druhého. Pak ale slova dozněla a všichni znovu uslyšeli kroky, přibližovaly se. Už musel projít chodbou k sálu, už musí být skoro za dveřmi..Najednou se kroky zastavily. Zase se vrátilo ticho, aale ne na dlouho. Za dveřmi se ozval smích, zněl tak krutě, že se chtěli všichni přítomní, ať už královští rytíři, nebo mudrci, schovat pod stůl a už nikdy nevyjít ven. I krále to na chvíli napadlo, ale oklepal to ze sebe a sednul si nejpanovitěji jak uměl, narovnal si korunu, hnědé vlasy, sahající mu až pod ramena, si prohrábl rukou a přendal si je na ramena, urovnal si královský šat, pevně sevřel zlaté žezlo a s rozhodností se narovnal.
Nevítaný host vešel do sálu s bouchnutím do dveří, nač klepat když čekají jen na něho? Pohled na krále ho trochu zarazil ,nedal to však na sobě znát, ale i tak si ho cestou se zájmem a s lehkým obdivem prohlížel.
Zná svou čest. Pomyslel si. Jako jediný v tomto sálu,ví, co to slovo znamená. Ušklíbl se a s nechutí pohlédl na ostatní muže v sálu. Ti byli, s pár vyjímkami, přikrčení a neodvažovali se mu koukat nikam jinam než na kotníky. Co je tohle za rytíře, pomyslel si zklamaně. Zahleděl se na několik mužů pozorněji a v jednom z nich rozpoznal ženu. Ano, byla to žena! Měla mužské oblečení a vlasy stažené dozadu, schované pod kapucou. Mezi těmi muži byla téměř dokonale zamaskovaná, ale jen téměř. Se zájmem si letmo prohlédl i ji. Měla uhrančivé zelené oči,které se mu nedívali na kotníky ale do obličeje. Přímo na něj!
Troufalá...nebo bláznivá,pomyslel si, což by byla škoda... I přes mužský oděv bylo vidět, že má působivou postavu. Dál už si jí neprohlížel, aby nebyl moc nápadný, nechtěl aby si někdo všiml, že ji zahlédl, ještě ne, zatím..
Rychlými kroky došel k trůnu se zkřiveným úšklebkem na tváři. Král mu ho oplatil panovačným a tvrdým pohledem, který od sebe ani nečekal, ale byl na sebe v tu chvíli přece jen trochu pyšný.
"Abych pravdu řekl "můj králi" ", dodal posměšně, " vypadáš vskutku působivě! Umíš si udržet čest, i když víš, že zítra už možná nebudeš naživu." , řekl pobaveně příchozí.
"Jak jistě víš, dnes chci jen vyjednávat Morgiku!"
"Zajisté.", odpověděl Morgik s úsměvem, pro něj to nebylo nic víc než hra, on byl ten kdo má všechna esa v rukávu.
"Chci, abys mi vrátil to, co jsi mi vzal.. Vrať mi mou dceru!", zahřměl králův hlas.
"Musím uznat králi, že se tvá dcera se ti ani zdánlivě nepodobá. Ta tvá ufňukaná slečinka je naprosto k ničemu. Přesto, proč bych ti jí měl vracet?
"Udělal si ji něco?!", vykřikl s výhružným výrazem ve tváři král a prudce vstal z trůnu.
"Ach ne, to bych si přeci nedovolil. Nezkřivil jsem ji jediný vlásek.", pousmál se Morgik.
"Dám ti tolik zlata a drahokamů, kolik budeš chtít, jen ji přiveď zpět."
"K čemu zlato a drahokamy, mám víc bohatsví, než si dokážeš predstavit", řekl pobaveně.
"Tak co cheš? Řekni si o cokoli a já ti vyhovím!", odvětil rychle král, věděl však, že svých slov bude litovat, když spatřil chtivý záblesk v Morgikových očích.
"Možná..přece jen by tu něco bylo," přiznal Morgik.
"Co je to?," vydech s úzkostí v hlase král.
" Tvá královská krev.", usmál se.
Král vytřeštil oči a jeho tvář pobledla. "Proč? Proč bys chtěl..", jeho hlas ho zradil.
"Abys věděl, nestojím o tvou smrt, je mi jedno zda zahyneš dnes, nebo za další 20 let.Co požaduji, za vrácení tvé dcery, je jen jedna číše tvé krve."
Král se pomalu posadil zpět na trůn a křečovitě sevřel žezlo. Přemáhal ho strach, ale jeho láska k dceři byla silnější."Dobrá.", odpověděl a smutným pohledem spočinul na svýc věrných, kteří se na něj soucitně dívali.
Morgik se spokojeně usmál, kolem jeho pravé dlaně se začal tvořit černý dým. Když se dým vypařil, mnozí v místnosti zalapali po dechu. V ruce držel nádherný zlatý pohár posázený rubíny a diamanty, který pomalu podával králi. Ten ho s rozřesenýma rukama přijal a opatrně ho položil na opěradlo svého širokého trůnu. Odložil žezlo, které doposud křečovitě svíral v dlaních a vytasil malou dýku, která se mu skrývala v jedné z jeho vysokých, ornamenty zdobených, bot. Položil si jí na klín a pomalu si vyhrnul rukáv na levé ruce. Jeden z přítomných mužů se zvedl ze židle s úmyslem králi pomoci, ten však jediným gestem pravé ruky jeho pomoc odmítl. Muž se se skloněnou hlavou znovu posadil. Král potom sáhl po dýce a přiložil si jí k předloktí, přivřel oči a rychlím pohybem si rozřízl tepnu. Rudá krev začala rychle prýštit na trůn a král měl pocit, jako by z něj prchal život. Vzchopil se však a nastavil ruku tak, aby krev stékala do poháru a ten se začal pomalu plnit královskou krví.
Uplynulo několik minut, které králi připadaly nekonečné a pohár začal konečně přetékat krví. Král pohlédl na Morgika.
Ten jen kývl hlavou, udělal zvláštní posunek rukou a pohár plný rudé královské krve zmizel, zbyl po něm jen černý kouř, který se pomalu vypařil.
Král se na Morgika nenávistně podíval, držejíce si pravou rukou rozřízlou tepnu, aby zabránil další ztrátě krve.
"Děkuji, byl to skvělý obchod, svou dceru uvidíš velmi brzy.", Morgik se otočil a kráčel k východu sálu. V půlce se zastavil a pohlédl na ženu, skrývající se mezi muži. Přistoupil k ní a rukou jí stáhl kapuci, která odhalila její kaštanově hnědé vlasy a špičaté elfí uši. S údivem jí pohlédl do pronikavě zelených očí, když zjistil, před kým stojí.
"Alero," řekl pomalu, jako by zvažoval každé slovo," půjdeš semnou."
Pohlédla na něj a věděla, že to není otázka, ani žádost. Bylo to prosté sdělení. Pomalu vstala a přistoupila k němu. Morgik se otočil a směřoval k východu. Elfka se k němu po chvíli nejistě přidala, věděla, že nemá na výběr, i kdyby odmítla, musela by s ním jít násilím.
Král se vzmohl a vstal z trůnu, rukou si stále držel rozevřenou tepnu, ale i přesto mu spod dlaně pomau stékali stroužky krve.
"Stůj!", zahřměl.
Před Morgika se rychle postavilo šest rytířů s tasenými meči, zabraňující mu odejít.
"Chci vidět mou dceru! Ihned! Mou krev máš. Kde je? Nedovolím ti odejít dokud tu nebude!".
Morgik se spokojeně usmál. "Dočkej času," řekl klidně, popadl Aleru za paži a luskl prsty. Jak kolem něj, tak i kolem elfky se začal znovu tvořit onen černý dým. Tentokrát velmi rychle a ve velkém množství. Za chvíli už pohltil obě postavy a když se dým konečně rozprchl, odhalil všem přítomným jen prázdné místo.
Morgik byl pryč.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 9. června 2011 v 19:30 | Reagovat

Konec je napínavý!

2 Bumblebee Bumblebee | Web | 13. června 2011 v 15:33 | Reagovat

Dekuji :-)

3 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 9. března 2013 v 0:19 | Reagovat

Pár poznámek k prvnímu odstavci.

Obřadnou síň zalilo světlo, svítalo.
Oči na tváříchčekajících se zavřely, nebo byly zastíněny rukou, před zářivými paprsky ranního slunce. Stíny pomalu ustupovaly sílícímu světlu, které spadalo na mramorovou podlahu sálu.

1. Není to spíš obřadní síň?
2. Světlo, svítalo, sílící světlo... nějak moc světla na jeden odstavec.
3. Oči na tvářích čekajících (chybí mezera) - tohle je strašně divná formulace. Není to Faunův labyrint a oči obvykle bývají součástí obličeje. Takto si to představím, že měly na lících namalované oči... ale potom nechápu, jak se mohly zavřít.
4. byly zastíněny rukou, před zářivými paprsky ranního slunce - čárka navíc, ne?
5. začínat světlem a slunce je dost klišé, všimni si v kolika povídkách to je... jo, je to efektní, ale používá se to prostě až moc.

Jsou to fakt drobnosti, které se dají lehce vychytat, ale takto dohromady a je to v prvním odstavci... Chtělo by to asi  trochu upravit, pokud to plánuješ jako delší celek, tak to musí zaujmout hned v začátku. Konkurence je tu na blozích velká a lidi jsou líní číst delší věci... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama