Můj život v prostoru

24. prosince 2012 v 15:45 | Bumblebee |  I'm writing
Dobrý den a krásné Vánoce přeji! Musím říct, že Praha nevypadá ani trochu vánočně. Je tu teplo, mokro, trhy pozavírané (alespoň většina). Nu, s tím nic nenaděláme.
Chtěla bych se s vámi podělit o vánoční povídku, kterou jsem psala do školy.
Předem upozorňuji, že se mi moc nelíbí a plánovala jsem jí úplně
jinak, nakonec vyšla tak nějak úplně neúplně.
Krásné počtení, ale hlavně krásné Vánoce a taky ten nový rok!

(foto: já s čepicí, sestra, sob Bob)


povídka:

Můj život v prostoru

Mám rád čas Vánoc. Všichni jsou tak "hepy", já samozřejmě taky. O Vánocích mám totiž volno, celý den pro sebe. Můžu dělat, co mě jen napadne. Ne že bych neměl svojí práci rád, ale člověk taky někdy potřebuje oddech.
Povoláním jsem novinář, žurnalista, pracuji v časopise. Tohle povolání má velikou výhodu, kterou se jen tak nějaké povolání pyšnit nemůže. Tou výhodou je všeobecný přehled o dění všeho, co se děje okolo. A to já se rád zajímám o to, co se děje okolo. Rád sleduji lidi, jejich chování, jednání a přístup k ostatním. Vždycky mě třeba fascinoval fakt, že lidé prostě a jednoduše nevidí to, co vidět nechtějí.Abych udal nějaký příklad, novináři přeci vždycky uvádějí příklady, aby bylo jasné, že mají pravdu, když uvidíte krásnou ženu jdoucí po ulici v elegantním kabátku, můžete si povšimnout, že žebráky, ošklivce sedící a prosící, prostě nevidí. Ale neodsuzujme ji tolik. Může za to přesvědčení celé dnešní společnosti - chce mít dokonalý život, bez jakýchkoli závad a přiznejme si, že žebrák na ulici holt závadou je. Je něco jako nechtěná bradavice na vašich zádech. Přesně taková bradavice, ze které vyrůstají ony tři odporné chlupy, které křičí do světa, říkají: "Všimni si mě." Ale lidé to odmítají, nechtějí si všímat ohavností. Bradavici si zakryjí oblečením, nebo si jí nechají odstranit. A protože žebráci odstranit nejdou, člověk se alespoň podívá jinam, vždyť tam přeci vůbec nikdo nesedí.



Takže takhle to dneska je. Ale nejenom dneska, tak tomu bývalo snad vždycky. Spodina vždycky viděla "ty nahoře", oni však nikdy neviděli je.
Dnešek je ale výjimkou. Jsou přeci Vánoce. Všichni jsou jako proměnění. Všichni mají pocit, že dnes by měli být štědří. Možná žijí v přesvědčení, že jednou v roce, musejí udělat dobrý skutek, víte - aby se neřeklo. Možná to přesvědčení je takové, že když na Vánoce budou štědří a hodní, tak jim Ježíšek, nebo snad onen podivín v červeném ze severního pólu (nebo by bylo snad lepší říct z USA?), přinese nějaké krásné nadělení pod stromeček. V to věří, ač jsou dospělí.
Ať je tomu jakkoliv, 24. Prosince lidé žebráky vidí. Vidí a usmívají se na ně. Je to nucený úsměv. Usmějí se, vhodí minci do plechovky, která kovově zarachotí, a pronesou onu ohranou frázi: "Veselé Vánoce".
Ano, Vánoce jsou tu. Nejde úplně říct, že by byly Veselé, ale každopádně jsou nepřehlédnutelné. Už jen díky neskutečné výzdobě Prahy. Uznávám, je to krásné, ale víte vy, kolik to stojí peněz, aby to všechno takhle svítilo? Je to neskutečně malicherné a přitom tak neskutečně kouzelné.
Rád se procházím večerní Prahou. Vždycky zajdu na Staromák na trhy. Jsou provoněné zkaramelizovanými mandlemi, dřevem a skořicí. V samém rohu náměstí mě do nosu zasáhne kovový zápach krve. Zvednu hlavu a už mě vítá nápis: "Třeboňští kapři nejvyšší kvality." Chvíli postávám u téměř prázdných kádí, kde kapři plavou nepřirozeně naklonění na stranu, a dívám se, jak nějakému zapomnětlivci, který si zřejmě uvědomil, že k české tradici patří jistá ryba, loví macatého kapra z kádě a pokládají ho na zakrvácený pult. Napadne mě myšlenka, že pro kapry Vánoce rozhodně nejsou dnem štědrosti a veselí. Možná jim ale Ježíšek v nebi zatřese pravicí, tedy ploutví, a ujistí je, že umřeli pro dobrou věc. Po této myšlence se otočím a poslední, co při odchodu zaslechnu, jsou tlumené rány kladiva na dutou hlavu kapra.
Jdu v klidu, žádný spěch. Často a rád sleduju, jak lidé spěchají z místa na místo, někdy je to skoro až úsměvné. Já nikdy nespěchám, je to hloupé. Spěch přináší stres a o ten já tedy opravdu nestojím. Dneska je spěchu dost. Dívám se kolem, jeden muž doslova sprintuje, řekl bych. Že by nestihl shánění dárků, nebo má prostě jenom chuť na kapra?
Brousím si to klikatými uličkami kolem Staroměstského náměstí, až mě nohy zavedou k malé kavárničce schované v růžku. Kdyby neměla před vchodem starou, matně svítící lampu, člověk by si jí v tom šeru asi ani nevšimnul, tak je nenápadná. Zamířím k ní. Tmavě zelené oprýskané dveře mě, tak jako každým rokem, přímo lákají k tomu vzít za kliku a vejít. I přesto, že jsou staré, jsou přátelské. A tak jako každý rok otevírám dveře, které lehce zavržou na pozdrav.
Hřejivé teplo z kavárny mě zve dovnitř, rozhodl jsem se, že pozvání přijmu, bylo by přeci neslušné odmítnout. Za chvíli už usedám na křesílko k malému stolku v zadní části místnosti. Rozhlížím se po stěnách, nic se nezměnilo. Stále na nich visí Ladovy obrázky. Víte, ty klasické, zobrazující ideál, řekl bych. Ideál všeho. Ideální život dětí na venkově, ideální počasí určitého měsíce, ideální podmínky pro život. Obrázky jsou to pěkné. Teď se dívám na jeden, kde si několik dětí užívá zimních radovánek. Koulují se, staví sněhuláka, tancují, jezdí na sáňkách a za nimi vesele skotačí vesnický vořech. No a já můžu myslet jenom na to, jestli tomu tak dřív skutečně bylo, nebo jestli už tehdy žil Lada ve světě idejí, v takové menší iluzi. Každopádně s jistotou můžu říct, že dneska tomu tak není. Popravdě mi přijde, že děti vídám tak dvakrát denně a jinak jakoby se po nich slehla zem. Nejdříve jsou k vidění k ránu, kdy se objeví na obzoru velká vlna dětí běžících do školy, no a pak odpoledne, kdy se vrací. Vždycky dumám nad tím, co vlastně dělají, když nejsou venku. Dítě stavějící sněhuláka, jsem neviděl, ani nepamatuju. Pravdou je, že můj zrak už taky není zrovna ostříží, tak možná to bude tím. Zajímalo by mě, jestli tady ty obrázky mění podle ročního období..
"Co to bude?", vyruší mě hlas z úvah. Odtrhnu oči od obrázků na zdi a podívám se na mile vypadající postarší paní, no, spíš starší.
"Čokoládu, prosím. Horkou."
Po pár minutách čekání, se přede mnou na stolku objeví velký hrnek plný kaštanově hnědé vroucí tekutiny, rychle ho popadnu a hřeju si o něj ještě studené ruce zvenku. Pomalu usrkávám horkou čokoládu a z brašny vytahuju náš časopis. Rád mu říkám "náš". Obsah už znám sice nazpaměť, ale proč to znovu neprohlédnout.
Titulní strana je, jak se patří, vánoční-tedy alespoň na první pohled. Člověk si totiž nejdříve skoro ani nevšimne, že místo ozdob visí na stromku jídlo. Když jsem to viděl poprvé, přišlo mi to zvláštní, ale pak jsem si přečetl nadpis: "Potravinová krize" a bylo jasno. Jen mě trochu mrzí, že tam nedali normální stromek, s normálními ozdobami a místo "Potravinové krize" třeba "Veselé Vánoce", proč dělat všechno tak depresivní? Je to asi tím, že v dnešní době je všechno o tom, být originální, zaujmout. Někdy bych si přál, aby to bylo jinak, ale to bych se oddával asi takové naivitě, jako pan Lada.
Zavřu oči a v hlavě si představuju pořadí článků. První se tak trochu paradoxně jmenuje: "Konec." Text s nadhledem a důvtipem, fejeton, pojednává o konci světa, který měl nastat. Musím říct, že mě docela mrzí, že se nic nestalo. Takového hambuku kolem a ono nic. Už jsem se těšil, že zažiju něco velkolepého. Přestože si na svůj život nechci příliš stežovat, není úplně dokonalý. Je dost monotónní, abych pravdu řekl. Proto si myslím, že nějaký ten konec světa, by mohl být přeci jenom docela příjemnou změnou.
Když se otočí další stránka plátku, objeví se články na téma: Naděje. O pár stránek dál se můžeme pokochat dvoustránkovým komiksem, který je tedy trochu chaotický a na mě asi moc moderní, nerozumím mu. Na straně 27 už začíná článek o té krizi, který jsem si přečetl jenom letmo. Za krizí už je rozhovor, tak jako v každém čísle a kus za rozhovorem křížovka, kterou se vždycky snažím vyplnit, ale většinou to nedopadne nejlíp, což mě vždycky trochu zamrzí.
Časopis prolítnu vcelku rychle, vychutnám si čokoládu a je mi dobře, aspoň na chvíli. Nechce se mi kavárnu opustit, ale zavíračka je pro mě dostatečným důvodem k odchodu, tak tedy vyrazím do zimy.
Je 25. 12. 2012 a jdu do práce, celý den zas na nohou. Je po Vánocích a všechno se zdá zase všední. Praha už není kouzelná, vrátila se ke své typické špinavosti. Dost lidí má volno, takže ulice se nezdají tak uspěchané a přeplněné. Všechno je zas normální. Už zase se na mě lidi v tramvaji divně dívají, když už se teda dívají. Když někoho z dobrých mravů pozdravím na ulici, zrychlí krok a koukne se jinam. No není to divný? Připadám si hloupě. Jsem hloupý. A všichni to ví, jde to vidět.
Stoupnu si na svoje oblíbený místo, vytáhnu náš časopis a pracovní den začíná.
"Nový Prostor, kupte si Nový Prostor!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cielin Cielin | E-mail | Web | 24. prosince 2012 v 22:58 | Reagovat

Také jsem dnes šla po vesnici a nějak mi to nepřipadalo jako štědrý den :-D
Povídka je nádherná, vánoční pohádka na dobrou noc... už jsem pořádně unavená :-)

2 bumblebee bumblebee | Web | 26. prosince 2012 v 0:29 | Reagovat

Cielin - bylo to podivné :))
a děkuju :)

3 ArleneIntam ArleneIntam | E-mail | 22. července 2017 v 21:19 | Reagovat

Absolutely NEW update of SEO/SMM package "XRumer 16.0 + XEvil":
captcha solution of Google, Facebook, Bing, Hotmail, SolveMedia, Yandex,
and more than 8400 another size-types of captchas,
with highest precision (80..100%) and highest speed (100 img per second).
You can connect XEvil 3.0 to all most popular SEO/SMM software: XRumer, GSA SER, ZennoPoster, Srapebox, Senuke, and more than 100 of other software.

Interested? There are a lot of impessive videos about XEvil in YouTube.
See you later ;)

XRumer20170721

4 Dol77larBef Dol77larBef | E-mail | 14. října 2017 v 13:25 | Reagovat

Были заплачены деньги 6000 за покупку базы данных и просто швырнул. с другого аккаунта к нему обратились, уже специально на 100р была сделка на выборку и тоже швырнул.

непорядочный гандон. кинет 100р%

Телеграм  @japoshka кидальная дешевка

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama