Tváří v Tvář

31. března 2014 v 9:23 | Bumblebee |  I'm writing
Krásný hezký den přeji!
Konečně po delší době, jsem vyprodukovala povídku. Pravdou je, že jsem ji napsat musela (do školy), takže to je asi dobře, jinak bych se k tomu těžko dokopávala. Zadání na povídku bylo, že by se měla odehrávat v metru a aby to byla spíše kratší "mikropovídka". Snad vás aspoň trochu zaujme, za jakékoliv poznatky budu ráda - přece jen bych to chtěla použít jako "dílko" na klausury. Nebojte ale! Ještě to není finální verze, takže se neděste. :)

+přikládám obrázek lampy, kterou jsem vytvořila (černý fix, akrylové barvy), je trochu krkolomá - co naplat
tady máte slibovanou povídku:

Tváří v tvář

Es, ypsilon, dé. Rozhlížel se po poloplném vagonu metra. Bezděčně vyhledával obličeje spolucestujících. Pečlivě je zkoumal, každý detail jejich zachmuřených tváří. Vše analyzoval. Mezera mezi jeho obočím se začala zmenšovat a krabatit, až vytvořila nespokojenou linku. Tmavé obočí sestoupilo níž k ledovým očím, jako by je chtělo ochránit před zraky cestujících, kteří mu s odstupem opláceli jeho pohled. Těkal očima z jednoho obličeje na druhý, dlouze se zadíval na každý z nich - neprohlížel si živé bytosti, ale mistrně vytesané sochy neznámých umělců. Nevadilo mu, nebo si to snad ani neuvědomoval, že tím porušuje nepsaný kodex, který nedovoluje delší oční kontakt než dvě vteřiny, nebo dokonce neskrývané zíraní na neznámého člověka. Zklamaně zkřivil pravý koutek úst. Všechno, tedy všechny, už prozkoumal, vše si už dávno zapsal. Letmo pohlédl na tabuli, oznamující výstražně červenými písmeny další stanici - za chvíli bude muset vystupovat a vrátit se tělem i duší do své monotónní práce. Obyčejnost jeho života se mu hnusila.
Rozhodl se přesunout na taktičtější místo - do rohu vagonu, aby měl výhled na všechny nově příchozí. Těšil se na další stanici. Na proud vystupujících a nastupujících lidí - na nové zboží, jehož etiketu si chtěl přečíst, aby ho pak mohl vrátit zpátky do regálu. Cítil skoro nervozitu, když se ozvalo táhlé skřípání přibližující chvíli, kdy se na okamžik, nebo dva, spojí osudy několika naprosto cizích osob. Nervozitu nezažíval často, přestože mu byla docela příjemná. Představoval si, že takový pocit mají asi dva milenci, když se za noci tajně kradou ven z domu.
Konečně metro zastavilo a nahrnula se dovnitř nová várka tváří. První nastoupila poměrně mladá žena a rázně vykročila k jedné z volných sedaček. Když si sedala, přejela si rukama po stehnech a přidržela si tak krátkou květinovanou sukni. Přehodila si pravou nohu přes levou a na klín si položila koženou kabelku. Někdo by možná řekl, že ta pravá noha, která nyní spočívala na levé, byla štíhlá, dlouhá a pěkná. Jeho to ale nezajímalo. Nehodnotil míru její přitažlivosti, zajímalo ho jediné. Podíval se jí do obličeje a pousmál se. Samohláska?
Žena si nejspíš jeho úsměv vyložila jako lichotku a stydlivě mu ho oplatila, přičemž dvakrát zřetelně zamrkala černým hřebínkem umělých řas. Několik vteřin mu pohled oplácela a on tak mohl pozorovat, jak její úsměv slábne a laškovná jiskra v oku pohasla a změnila se v nespokojené rozhořčení. Začala se na svém uloveném sedadle vrtět a ošívat a na chvíli aměřila svou pozornost na upravené nehty, pak jí velmi zaujal reklamní plakát na dveřích metra s nepřehlédnutelně žlutými nápisy.
Ještě jednou překontroloval rysy jejího obličeje - rovné úzké rty, širší nos, oči spíše užší a v jedné rovině, stejně tak, jako její obočí. Lícní kosti nešly přehlédnout, a přece jen, ta na levé tváři tvořila táhlejší stín - malíři zřejmě ujela ruka. Spojil si v hlavě body, které na jejím obličeji přitahovaly nejvíc pozornosti. V jejím případě bylo vše poměrně v rovnováze. Nebylo nic, co by soustřeďovalo veškerou pozornost k jednomu z rysů obličeje. Linie, které narýsoval na její tváři, vytvořily písmeno "E". Obrátil se ke své tabuli a na pomyslné linky připsal svůj další objev. Prohlédl si své úlovky a nespokojeně odvrátil pohled od ztemnělého okna metra. Málo.
Když se znovu rozhlédl, objevil se v jeho hledáčku muž, držící za ruku svého obtloustlého syna. Otec na něj bezradně shlížel, zatímco chlapec olizoval růžovou zmrzlinu, která mu stékala po tlustých prstíčcích a v kapkách dopadala na zem. Otcův obličej se dal jednoduše rozluštit - tmavé výrazné obočí, dlouhý špičatý nos, malé rty - písmeno "T". Chlapec, který si zrovna otíral lepkavé prsty pravé ruky do manšestrových kalhot, měl malý nevýrazný obličejíček, který jako by vyplňoval prostředek jeho velké kulaté hlavy. Nebylo pochyb, že jde o písmeno "O".
Stejně jako on, chlapce pozorovala postarší dáma menší postavy. Vzhlédla a káravě se zadívala na otce přísnýma očima, které se schovávaly za tlustými skly zažloutlých brýlí. Nastavila tak tvář nelichotivému světlu metra, které odhalilo množství pokroucených vrásek na jejím čele, přísné obočí, jehož konce se ubíraly výrazně vzhůru a koutky úst, oba směřující k podlaze metra, kde roztékala chlapečkova jahodová zmrzlina. Kulatá špička jejího nosu byl poslední bod, který potřeboval, aby z jejího obličeje vyčetl písmeno "M".
Tváře v metru se s každou zastávkou měnily, čímž přibývala písmena na jeho tabuli - nebyly však jediným středem jeho zájmu. Jeho pozornost přitahovala i lidská gesta - všechno, co mohl nějakým způsobem vypozorovat, vše, čemu rozuměl a dávalo mu smysl. Jediný problém shledával v lidských rozhovorech, vztazích a pocitech. Když se snažil poslouchat rozmluvy druhých, jeho logické i analytické schopnosti selhávaly. Nechápal, o čem si mohou dva naprosto odlišní jedinci hodiny povídat a stále v rozhovoru nalézat uspokojení. Sám nikdy nevěděl, jak vůbec započít nenucený rozhovor a zastával názor, že nejlepším společníkem je samota.
Z myšlenek ho vytrhla chvíle, kdy jeho zrak spočinul na osobě, která měla na obličeji jasně vykreslené písmeno "H". Pohlédl na okno metra, přelétl pohledem všechna zapsaná písmena. Chvíli pátral v paměti, pak vyndal z kapsy zápisník. Připsal si všechna písmena, která za dnešní cestu nasbíral, prolistoval stránky sešitu a vítězně ho zaklapl.Tělem mu projelo tiché vzrušení. Na následující zastávce rychle vystoupil.
Dveře jeho bytu mrzutě zaskřípaly, když je horlivě otevřel a vkročil dovnitř. Nezul si boty, ani si nesundal kabát, dveře nechal ve spěchu nedovřené. V místnosti, do které vešel, se válely pomuchlané papíry. Na podlaze, v květináči, ve dřezu vedle neumytého nádobí a prázdné konzervy od fazolí. Papíry, které byly na stole, smetl - kromě jednoho, čistě bílého, na kterém leželo od inkoustu zašpiněné plnící pero. Otevřel zápisník, který celou dobu křečovitě svíral v dlani a začal rozvážně přepisovat písmena. Všechna, která nasbíral. Nyní už ale nabírali jinou podobu - podobu slov. Promýšlel všechny kombinace, skládal a znovu rozebíral slova tak, aby použil všechna písmena, která si v metru vypůjčil, jako by na tom závisel jeho život. Věděl, že tohle je jediná možnost - jediný způsob, jak navázat kontakt, jediný způsob jak vyjádřit pocit, který ho tak dlouho tíží. Musel si vypůjčit slova druhých.
Psal jako ve snu. Nehleděl na čas. Slova, která skládal, byla nyní středem jeho vesmíru. Jeho mozek odmítal zastavit, dokud nebude užité poslední písmeno, dokud nebude vložen poslední díl skládanky. Konečně se pero zastavilo, stejně tak jako jeho myšlenky. Skoro ho vyděsilo to ohlušující ticho, které si uvědomil, když jeho myšlenky přestaly zběsile hýřit a pero dokončilo svůj tanec po papíře. Bez hnutí seděl, otupen náhlou změnou stavu, která nastala.
Konečně vstal ze židle a zamířil ke dveřím. V pravé ruce držel papír, levou natahoval ke klice, aby nedovřenými dveřmi mohl vyjít na chodbu a pak k protějším dveřím. Než však vyšel, znovu pohlédl na papír a přečetl si, co krkolomně poskládal z vypůjčených písmen:

Nemohu zapomenout na chvíli, kdy jsem Vás poprvé spatřil a zjistil, že nemohu rozluštit Vaše tajemství, musím Vás poznat - Vaší záhadně krásnou tvář, Váš plachý pohled, Vaše jemné rty, i znaménko krásy na Vaší pravé tváři - přijďte dnes večer, prosím, na náměstí ke kašně, musím Vás znát

Dočetl. Celému textu, ale něco chybělo. Zakončení? Znovu si řádky přečetl. Jeho tvář se rozjasnila. Už věděl, proč nemohl z její tváře nic vyčíst, proč ho tak zaujala, proč se choval jako posedlý. Zabouchl dveře. Pocítil úlevu, když přišel na logické vysvětlení. Najednou pro něj ztratila své kouzlo. Zmizelo tajemno - to, co si tak hrálo s jeho pocity a myšlenkami. Jako restaurátor kostelů odkryl fasádu a pod ní našel odpověď - fresku, která tam celou dobu byla, jen nešla vidět, jen si jí neuvědomoval. Ona totiž nebyla písmenem. Vzal psaní, zmuchlal ho a odhodil do moře povalujících se papírů. Ona byla tím, co příběh zakončuje. Tečkou.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bb bb | 2. dubna 2014 v 4:40 | Reagovat

Skvělá povídka! Kéž bych jí jen dokázal pochválit tak barvitě jako jí ty dokážeš napsat...
Je špatné když se v té postavě trochu vidím? :-?

ps: parádní obrázek

2 bumblebee bumblebee | Web | 2. dubna 2014 v 9:04 | Reagovat

Proč by to bylo špatně? Snad to špatně není, něco ze mě v té postavě je taky :)) Děkuju moc! :)

3 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 2. dubna 2014 v 16:22 | Reagovat

Povídka mě zaujala svou originalitou a taky svou kouzelnou pointou. Moc se mi líbila, konečně něco kreativního :)

Páni, a ta lampa je skvělá doplňující tečka :)

4 bumblebee bumblebee | Web | 3. dubna 2014 v 9:45 | Reagovat

je :) moc děkuju, to vždycky potesi :)

5 Van Vendy Van Vendy | Web | 18. prosince 2014 v 8:52 | Reagovat

Jedna z nejoriginálnějších povídek, jaké jsem četla.Neobvyklé téma, trochu realistické a přitom trochu strašidelný dojem vyvolávala. Moc se mi líbila ta pointa. Vyvolávající další otázky.

6 Janík Belenský Janík Belenský | E-mail | 31. prosince 2014 v 18:08 | Reagovat

Já tu povídku nechápu... Kdo mu "posílá ten vzkaz"? Proč je tečkou? Jak to, že ten vzkaz byl ve tvářích lidí? A co to vlastně znamená? Přijde mi to spíš jako taková hříčka bez příběhu, bez pointy.. Nebo to tam jen nevidím? :-)
P.S. Lampa je skvělá! :-)

7 bumblebee bumblebee | Web | 2. února 2015 v 20:55 | Reagovat

[5]: Děkuju! jsem ráda, že zaujala a že se člověk nad ní zamyslí :)

[6]: Děkuju za komentář, ráda vysvětlím (ale zjevně budu muset přepsat konec, jestliže není k pochopeni :/ - ale to se mi stalo poprvé )
Ten vzkaz napsal sám. Napsal ho z písmen, která si vypůjčil z lidských tváří - je to člověk, který nedokáže komunikovat se svým okolím a ve tvářích lidí vidí písmena (každý je nějaký, někdo vidí v mracích obrázky, on vidí v tvářích písmena) a protože svým slovům nevěří, vypůjčuje si ta písmena lidí z metra. Použije je pak k tomu, aby poskládal ten vzkaz (na který se ptáš) - chce jím kontaktovat tu dívku, která ho tak zaujala právě proto, že z její tváře nedokáže vyčíst to písmeno - u všech ostatních ta písmena vidí. Ale po tom, co ten vzkaz dopíše si uvědomí, že ta dívka ve tváři nemá žádné písmeno - ona představuje tu tečku za příběhem - tím, že si uvědomil, "co ta dívka je", tím, že dokázal přečíst, co je "napsáno" na její tváři - tím ztratil ten zájem o ní - najednou pro nej není tajemná a ztratila to kouzlo (udám hloupý příběh: Chlapci se líbí dívka, která si v kavárně čte sbírku básní, líbí se mu, že jí zajíma poezie, představuje si její nadšení poezií a pak se s ní jde seznámit a zjistí, že to je jen povinná četba do školy a že poezii nesnáší - ztratí tu iluzi o dívce, najednou ho nezajímá a je zklamaný). Asi jsem povídku napsala moc zmateně, mrzí mě, že tě neoslovila, ale každý máme jiný vkus, to se nedá nic dělat :) jsem ráda, že aspon lampa se líbí :)

8 Olina Olina | E-mail | Web | 28. května 2015 v 9:44 | Reagovat

Když stojím někomu tváří v tvář, hodně si ho prohlížím. Posledně jsem kamarádce doporučila krém proti vráskám http://www.bioaromakosmetika.cz/prirodni-kosmetika/pletove-kremy/24h-anti-aging-krem-proti-vraskam

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama